Je libo turecký med nebo skopové z rituálně podříznuté ovce? Prosím, vše od oblečení přes potraviny až po bižuterii. V malých stáncích své zboží nabízejí muži v typických tureckých čepičkách. Nakupují hlavně ženy, většinou moderně evropsky oblečené, mnohé ale zahalené, jak přikazuje islám. A samozřejmě s houfem dětí.

Ano, jsme v Orientu, a přitom v Evropě. Konkrétně v turecké čtvrti Berlína, na nábřeží Maybach. Každý týden se tu konají turecké trhy jako vystřižené z Istanbulu nebo Ankary.

Turci jsou nejvýraznější komunitou ve Spolkové republice. Není divu, protože tvoří nejpočetnější skupinu přistěhovalců. V Berlíně je to přes deset procent. Přišli, aby pomohli Německu k jeho ekonomickému zázraku v době, kdy se hlavně v Západním Berlíně zoufale nedostávalo pracovní síly. Mnozí z nich už zůstali a dnes se považují více za turecké Němce než za Turky žijící v Německu. Svazky s dřívější vlastí ovšem nezpřetrhal snad nikdo, a tak podle tradice přijíždějí za svými bohatšími příbuznými jejich chudší bratranci a neteře. Podobně jako dvacetiletý Saki.

Saki pracuje v Imbissu, tedy rychlém občerstvení - dílem tak trochu v restauraci, dílem v bufetu a dílem v hospodě. Prodávají se tu grilovaná kuřata za nižší cenu než jsou v obchodě syrová, točí se pivo, nalévá alkohol a pochopitelně hlavní jsou v nabídce turecké speciality: turecká pizza nebo dönner kebab. V Berlíně je to už tak rozdělené: zatímco vietnamští přistěhovalci chudší Berlíňany šatí, Turci je sytí. Přesto se ani Vietnamci, ani Turci s Berlíňany zatím beze zbytku nesžili. Důkazem toho je malý pomníček na nejrušnější berlínské ulici Kurfürstendamm. V etnicky motivovaném násilí tu v roce 1991 zahynul mladý Turek. Šlo naštěstí jen o ojedinělý případ, jednotlivé národní skupiny se ve městě spíše míjejí než střetávají. I když v minulosti to tak vždy nebylo. Pruští panovníci do města zvali cizince od pradávna. Výjimkou byli Židé, kteří sem přišli už v roce 1250, ale dočkali se občanského zrovnoprávnění teprve počátkem 19. století. Naopak Francouzi, kteří přišli v 17. století, ale také Češi, kteří zde našli útočiště o století později, či dokonce Rusové ještě o sto let později - ti všichni zcela splynuli s původním obyvatelstvem a germanizovali se. Proto se říká, že Berlíňané jsou germánsky pořádní, francouzsky rozšafní a slovansky - inklinují k pití.

Ale vraťme se k turecké menšině. Kdo chce v Berlíně mluvit jen turecky, nemá problém. Turci totiž žijí ve čtvrtích, kde tvoří spolehlivou většinu. Malé obchůdky, trhy a restaurace na ulicích; u Turka v trafice si můžete koupit turecké noviny a doma si můžete pro změnu pustit některý ze tří tureckých televizních kanálů. Ráno a večer berlínský turecký kanál přenáší i čtení či předzpěv z koránu. "Turci v Německu jsou mírumilovní a chtějí žít v míru," říká islámský turecký duchovní. A turecký diskžokej Alim tvrdí, že Turci se rádi baví a nejsou žádní radikálové. "Tak třeba dneska večer pořádáme velkou diskotéku. Přijďte se podívat, poslechnete si naši hudbu a setkáte se s krásnými děvčaty. Žádný středověk!"

Alim má pravdu. Na diskotéce bylo živo, přišla i břišní tanečnice. A zatímco to v klubu ve čtvrti Neuköln opravdu žilo, kolem tiše procházely zahalené ženy, v uctivé vzdálenosti za svými muži. Ty o svém životě ale s novináři nemluví.