Koncem roku 1932 uvedla gramofonová firma Ultraphon na trh první gramodesky o průměru 25 cm s etiketou Artona. V propagačních materiálech je označovala za "lidovou desku" a prodávala je za lidovou cenu 15 Kč. Hlavním důvodem zavedení této vedlejší etikety byla nejspíš snaha obejít československým Svazem průmyslu a obchodu gramofony stanovené pevné ceny gramodesek - pro desky dovážených značek sice měla platit prodejní cena 30 Kč, ale protože zatím ještě jen "poločeský" Ultraphon v té době své gramodesky nahrával a lisoval již v Praze, byl tolerován jako firma domácí (formálně se čistě českou akciovou společností stal až v dubnu roku 1933) - své gramodesky uváděné na trh na modré etiketě Ultraphon proto mohl ve stejné době prodávat za 25 Kč.

První etikety gramodesek značky Artona měly červenozlatou barvu, později též zelenozlatou a hnědozlatou. V horní části nesly hrdý nápis Československý výrobek, až později se na nich jako první odkaz na mateřskou firmu objevilo označení Výrobek Ultraphonu. Nástup této etikety byl velkolepý - již po necelých třech měsících obsahoval její katalog více než tři stovky nahrávek, které vycházely v řadě objednacích čísel od R 001. Později se tempo lisování této značky značně zpomalilo - poslední gramodeska značky Artona měla objednací číslo R 304 a obsahovala nahrávky z konce roku 1936.

Zavedení etikety Artona mělo ještě další, navýsost pragmatické důvody. Gramofonová firma Ultraphon se na jedné straně snažila profilovat jako výrobce a propagátor kulturně přínosných nahrávek nejlepších domácích interpretů vážné i populární hudby, na druhé straně však bylo vedení firmy jasné, že nad konkurencí může vítězit pouze komerčně úspěšnými tituly, které ovšem vždy nemusí požadovanou úroveň kvality dosahovat. Počátkem třicátých let šly pochopitelně nejvíce na odbyt šlágry ze zvukových filmů, snímky harmonikářů či nahrávky komických scén často pochybné úrovně. Mnoho snímků spadajících do této "lidové" kategorie natáčel sice i Ultraphon, ale konzervativní vedení firmy se často bránilo jejich lisování, takže byly přesouvány právě na značku Artona, k níž se mateřská firma nijak otevřeně nehlásila. Na propojení s Ultraphonem zpočátku neupozorňovala ani úprava její etikety, na níž byli navíc jednotliví interpreti uvádění anonymně, například pod prostým označením "zpěv za doprovodu orchestru", "Artona duo s doprovodem orchestru" či "dueto s doprovodem jazz orchestru". Vždy ale šlo o firemní zpěváky a orchestry Ultraphonu - J. J. Libora, R. Lampu, A. Holzingera, Fr. Kreuzmanna, J. Pospíšila (též pod pseudonymem J. Vít) či dvojici Máňa Hanková a Fanda Mrázek. Zmiňovaný Artona jazz orchestr řídil většinou kapelník Antonín Drábek, ale v řadě případů šlo i o další firemní nahrávací soubory (například i orchestr Jaroslava Ježka).

Na prvních gramodeskách značky Artona vycházely také snímky technicky skutečně nepovedené, které nahrávací technik nedoporučil a příslušný nahrávací list doplnil například o poznámku "špatná, nevydat". Vyloženě falešně zpívá například Fanda Mrázek - s dalším falešným mužským hlasem v pozadí - známou polku J. Jankovce na slova Fr. Voborského Švestkové knedlíky. Také nekvalitní nahrávka tanga Marjo (z filmu "Okénko") v podání Arno Veleckého mohla vyjít pouze na značce Artona, stejně tak jen a pouze na této značce vyšla i řada instrumentálních nahrávek akordeonisty Franty Poupěte.

I když v roce 1933 již popularita trampských písní v podání původních trampských sborů ustupovala jejich zkomercializovaným verzím v provedení tanečních orchestrů, vyšlo jako labutí píseň tohoto žánru na etiketě Artona v reedici několik snímků skupiny The Tramp's Song Club (původně tyto nahrávky Ultraphon vydal již v roce 1930) a Voldánovy party, nově pak byly na etiketu Artona umístěny ještě dva snímky Hořínkovy party Aljaška a Vlci (tento trampský soubor ovšem dříve nahrával na gramodesky firmy Esta).

Další kategorii snímků tvořily na značce Artona "humoristické scény" s názvy jako Není Laurinka jako Laurinka, Malíři a milenci či Dejte pokoj, milostpaní. Snad nejméně "podpásová" z těchto scének - s názvem V baru - nás zavádí do nočního podniku, kde se na pozadí melodie foxtrotu Kaktus rozvíjí během tance následující duchaplný dialog pana Vozemboucha s bezejmennou partnerkou: "...vono je tady taky hrozný vedro, já se potím jak prase. Taky se tak potíte, milostpaní?"- "To ani ne, ale nemohu pochopit, že s jinými se mi tančí docela dobře, ale jak začnu s vámi, tak mi jdou nohy hned nějak od sebe." - " Jo, vono se mi to stává s jinými dámami taky..." Dáma je posléze srdečně zvána k panu Vozembouchovi domů: "Jen přijďte, milostpaní, já mám doma takový báječný kanapíčko!" - "No dovolte, myslíte snad, že jsem žena prodejná?" - "No, to né, já snad jako nemyslím vám za to něco dát..." Poté mlaskne facka a pan Vozembouz opouští lokál se slovy: "Sakra, to byla facka. Pane vrchní, platím - sem uraženej!"

Pod průhledným pseudonymem Sitob skládal tyto scénky plodný textař dr. Karel Tobis a svým nezaměnitelným hlasem je namlouval známý a oblíbený představitel Kašpárka Vojta Merten, jehož partnerkou bývala operetní subreta a zpěvačka Valja Petrová. Všechny scénky obsahovaly četné dvojsmyslné narážky s výrazně erotickým nábojem a ve firemním katalogu je provázelo upozornění "Jen pro dospělé!" Pouze na značce Artona vyšly také i dvě podobně zaměřené "veselé prosy" v podání Járy Kohouta a Josefa Grusse. V poněkud trapné scénce s názvem Hockey Praha-Kanada je jeden z fandů dokonce stylizován do polohy homosexuála (Už by mohli začít, je tady hrozná zima... - Můj bóžíčku, mně je docela teploučko. Já sem chodím kvůli Malečkovi, protože je takovej šlang a brunet. Jéé, někdo ho kopl a on hapal, můj malej capart. Och, vy darebové! Jedna-jedna: hned bych toho hošíka běžel políbit, kdybych se nebál, že sklouznu... Pane, vy mne provokujete, abych odešel! - Taky jo. Jenom, prosim jich, nechoděj přes led, nebo nám to roztaje a máme tady plovárnu...).

Zavedení etikety Artona umožnilo mateřské firmě lisovat na tuto značku také nahrávky určené pro německy mluvící obyvatelstvo ČSR, aniž by současně padal jakýkoliv stín pochybnosti na proklamovanou "českost" Ultraphonu, v propagačních materiálech firmy nápadně často zdůrazňovanou i v době, kdy ji nad vodou držel právě německý kapitál. Značnou část repertoáru proto na značce Artona zaujímaly nahrávky přebírané ze starších matric německého Ultraphonu z let 1929-31, které doplňovaly německy zpívané snímky nově natáčené v pražském studiu orchestry R. A. Dvorského či dr. Harryho Ostena (na etiketě opět jen jako Artona Jazz) s vokály některého ze zpěváků operety pražského Německého divadla. Na etiketách desek značky Artona s německými snímky byl obvykle uváděn ještě nápis Ultraphon-Fabrikat.

Ještě během roku 1933 začal Ultraphon v rámci boje o větší podíl na trhu gramodesek nově lisovat snímky stejného charakteru také na svoji další lacinou etiketu Selekton - tu prodával dokonce za pouhých 12 Kč. Etikety Artona a Selekton byly od srpna roku 1936 nahrazeny gramodeskami značky Ultraphon se zelenou etiketou - ty stály 15 Kč a lisovaly se až do roku 1938.

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz

Obrazová dokumentace archiv autora