Úterý 4. 2. 2003 ČT 2 - 20.00 hodin

Režie Irwin Winkler. Hrají Sandra Bullock, Jeremy Northam, Dennis Mille, Diane Bakerová a další.

Čtvrtek 6. 2. 2003 ČT 2 - 21.40 hodin

Režisér se totiž rozhodl natočit jej v poetice černobílého němého filmu (tedy bez dialogů, jen podložený hudbou). Dávno zaniklé umění vyprávět obrazy (a několika doprovodnými mezititulky) oživuje bez jakýchkoli parodických příměsí, i když občas zaznamenáme jemně ironické připomínky dávných stereotypů - třeba motýl rozšlápnutý v blátě jako symbol ztráty dívčí nevinnosti.

Teatrální herecká stylizace by se jistě snadno mohla stát terčem zesměnění, ale režisér s až překvapivou výmluvností, a přitom bez zbytečného zlehčování, zprostředkovává příběh, který ve svých původních dimenzích je již stěží snesitelný, jako svého druhu skromné, ale upřímně prožívané ochotnické představení. Ukázková kýčovitost i tragická sentimentalita příběhu, varujícího důvěřivé venkovany před iluzemi o lidech z města a snazším životě tam, byla transformována do jakoby naivizovaného představení, které nezastírá svou hravost.

Pátek 7. 2. 2003 ČT 1 - 0.10 hodin

Sobota 8. 2. 2003 ČT 1 - 18.45 hodin

Spory pomalu umlkly a cyklus se vysílá dál. Představil tak už řadu hodnotných uměleckých děl z veřejně přístupných i normálním smrtelníkům nepřístupných kolekcí. Část, kterou vysílá Česká televize v úterý 8. února, se zaměřuje na slavnou Dürerovu Růžencovou slavnost. Jde o vysoce ceněný obraz norimberského umělce z doby přelomu gotiky a renesance, a současně jeho jediné dílo na našem území. Obraz odráží malířovu osobitou představu souladu církevní a světské moci. Dürerova Panna Marie se účastní světského obřadu, přitom nepřihlíží nečinně z povzdálí, ale koná - věncem z růží korunuje císaře. Většinu postav ztvárněných na obraze přitom malíř osobně znal. Nezapomněl ani na sebe. Nenápadně stojí v pozadí a v ruce drží nápis "Tenhle obraz namaloval Němec Albrecht Dürer během 5 měsíců".

Na naše území se dílo dostalo z kostela svatého Bartoloměje v Benátkách, když je roku 1606 zakoupil pro svou pražskou sbírku císař Rudolf II. Po jeho smrti stihly obraz opravdu bizardní osudy - roku 1782 se uskutečnila dražba, na které byla Růžencová slavnost vydražena za 1 zlatku! Pak se značně poničený obraz dostal do majetku Kláštera premonstrátů na Strahově. Zde byl v 19. století rekonstruován litoměřickým malířem Janem Grussem. Při doplňování chybějících částí se Gruss řídil pouze vlastním uměleckým citem. Postavy Madonny a anděla se proto značně liší od originálu. Roku 1934 obraz vykoupil československý stát pro sbírky Národní galerie. Při jeho zkoumání byla odhalena četná poškození desky i bravurní podkresba, která dokázala, že Dürer byl i výborným kreslířem.

(tp)

Neděle 9. 2. 2003 ČT 1 - 20.00 hodin, ČT 2 - 11.15 hodin

Příběh se začíná odvíjet v zaostalém koutu sloveského venkova, kam nějaké lidské city snad ani zdálky nezabloudily, a poté v německém prostředí, které je modelováno obdobně, v kresbě reálií i lidských povah, ale přesto již obsahuje aspoň skývu naděje. Hrdinkou je křehoučká Lea, která od dětství žila v hrubostech jako přijatelné normě chování - otec se násilnicky choval k ní i její matce, dokonce zavinil její smrt, když se i s děckem pokusila utéci. Poté přestala mluvit a otčím (Miroslav Donutil ve zcela netypické roli), který ji vychoval v podmínkách stejně studených, ji již dospělou prodá za 50 tisíc marek jakémusi Němci, dívce namluviv, že se jedná o cestu za prací. Leu, jejíž role je po většinou němá a nanejevýš omezená na několik pomalu vykoktávaných vět, zahrála Lenka Vlasáková věrohodně, postihla bezbranný typ člověka smýkaného osudem, jenž se jen obtížně dopracovává k poznání opojné radosti ze života.

Vztah mezi Němcem (Christian Redl) a Leou se proměňuje, od počáteční Němcovy brutality (dokonce ji poutá, aby neutekla) až ke vzájemnému souznění. Režisér trochu mate: na jedné straně akcentuje "estetiku ošklivosti", postihující vizuální stránku a týkající se jak zdevastovaných staveb a stejně zdevastovaných lidí v nich přebývajících, tak věčně zachmuřeného, nevlídného počasí, neboť ani na chvilku snad neprosvitne slunko, vládne jen přítmí či noc. Proto převládá obraz pohroužený do polostínu, kdy často jen tušíme obrysy objektů.

Ale zároveň je všudepřítomný pocit kompoziční vyumělkovanosti, jak lze dokumentovat třeba na záběrech Němce, odcházejícího od Schygullové, která mu již při odchodu sděluje své další postřehy. Současně je však tento příznak dokumentaristické linie narušován metaforickou rovinou, která nerespektuje takto navozený stav reality, dokonce uniká ke zjevnému symbolismu. Nejde jen o dívčin úkryt, kde má jakýsi oltáříček s matčinou urnou a kde pohořívají desítky svíček (odkud se vzaly?), až tyto scény vypadají jako okopírované od maďarského režiséra Miklóse Jancsóa, jenž proslul obdobnými libůstkami.

Přízračná vizuální extravagance má zastřít i povážlivý schematismus příběhu a jednotlivých postav. Nejvýraznější je to u postavy Němce, jenž kdysi působil v cizinecké legii, stále se vyžívá ve střelbě, ale poté, co se s Leou opravdu a bez násilí sblíží, kácí veškeré terče, odhodlán začít nový život. Jeho eventuální ušlechtilost, skrytá jen pod tvrdou slupkou, se však vyjevuje i v tom, že Leu sice omezuje v jejích pokusech utéci i psát dopisy, ale přitom v sexuální oblasti trpělivě čeká na její svolnost.

Lea je film, které bude vzbuzovat rozdílné postoje. Nalezneme v něm překvapivě zdařilé a působivě natočené okamžiky, ale také přehlídku proměrněných šancí, vedle sugestivního vhledu do tajů lidské psýchy nalezneme samoúčelné titěrnosti, které nabourávají umně budovaný příběh koketující (a bohužel jen koketující) s podobenstvím. Ale určitě to není dílo zbytečné.