Snad mi pan Chesterton promine, že jsem si od něj vypůjčil název tohoto zamyšlení nad zdánlivě zanedbatelnými momenty našeho života. Všimli jste si také, jak často podceňujete např. nepatrné časové úseky? Přitom Einstein byl toho názoru, že nemáme svůj život počítat na roky, ale na minuty. 24 hodin je 1140 minut. Kolik minut je v 365 dnech si snadno může spočítat každý. Mnoho stovek minut roku 2003 už máme za sebou. Někdo řekne, že to je zanedbatelný čas - minuta, sekunda. Ale připomeňme si jednu arabskou pověst o tom, jak vznikla poušť:

Na počátku byl svět krásnou kvetoucí zahradou. Bůh řekl člověku při stvoření: "Pokaždé, když uděláš něco nepěkného, spustím na zemi zrnko písku." Lidé si to nevzali k srdci. Čím je sto nebo milion zrníček v záplavě květů? Míjejí léta a počet lidských vin roste: potoky zrnek písku zatopily svět. Tak vznikly pouště, které se stále zvětšují...

Jedno zrnko písku - z takové maličkosti mohou vzniknout nedohledné pouště, které vytlačují život. Každá věc se skládá z maličkostí. Ve sněhové vločce se nachází 500 krystalků. V jednom krychlovém centimetru jater se nachází 200 milion buněk. Jestliže denně spočítáš malé kousky chleba denně vyhazované, nasbíráš 1500 tun chleba, které denně vyhazují Italové. Kolik by se dalo spočítat u nás těch maličkých kousků, to nevím. Tato cifra však je políček pro lidstvo. Maličkosti se nikdy neberou moc vážně, protože se nevěří v sílu malých věcí. Ale z nich vyrůstá život!

I přečtení tohoto článku vám zabere jen několik minut. Celkem zanedbatelný čas v množství hodin, dnů a roků Vašeho života. A přesto: v každé jedné minutě či sekundě i tohoto roku 2003 může hodně záležet na sebemenším úsměvu, pohledu, podání ruky. Že to jsou jen maličkosti? Někdy mohou rozhodnout o odhodlání pro celý zbytek dlouhého života.

Brány odjakživa někam vedly. Do města nebo z města. Do kláštera nebo z kláštera. A teď si představte bránu, která nevede nikam. Žádná slavobrána pro vítěze nebo vojevůdce. Ta brána, kterou mám na mysli, nebyla postavena pro člověka. Byla postavena proto, aby jejím středem prošel každý rok jednou - v den slunovratu - paprsek slunce. A aby všichni přitomní mohli oslavit, že nastal další rok. Ta brána je stará asi tři tisíce let a stojí na jedné náhorní planině v Bolívii. Je dokladem toho, že dávní předkové dnešních bolivijských Indiánů znali výborně astrologii. A také stavitelství a sochařství, protože kromě sluneční brány postavili kolem krásné paláce a sochy ohromné velikosti. Z nich jsou dnes jen rozvaliny. Jen brána slunce jakoby unikala času. I v dnešní době přicházejí Indiáni a zvědaví turisté, aby jedenkrát za rok viděli ten východ slunce. Maličkosti? Pro bolivijské Indiány měla však ohromný význam.

Měřit čas - to bylo vždy touhou lidstva. My nemáme bránu, ale kalendář. Ten nám zase řekl, že se změnilo postavení Slunce a Země tak, že uplynul jeden rok, Slunce zase prošlo branou a jsme o rok dál! A v tom novém roce už o měsíc dál... Maličkost?

Mnohé národy dávaly svým zemřelým do hrobu předměty, které jim měly sloužit na druhé straně. V Egyptě dávali loďku, protože věřili, že tam se musí plout po posvátné řece podobné Nilu. Někteří vládcové brávali s sebou do hrobu manželky, služebnictvo, dobytek. Podvědomě tušili, že něco z toho, čím žijeme, budeme potřebovat i tam. Řekové vkládali svým mrtvým pod jazyk peníz, aby mohli zaplatit převozníkovi přes řeku Lethé.

Co si vezmeme pokaždé my na druhou stranu té brány, kterou na Nový rok každoročně pokračujeme? Jsme s tolika skutečnostmi nespokojeni, o tolika věcech bychom jednoznačně řekli: To musí být rozhodně lepší! Ale co pro to mohu udělat já? Není to jen zanedbatelná maličkost?

Chtěl bych nám všem dát do vínku každého nového počátku - počátku nejen roku, ale i dne, do počátku každého sebenepatrnějšího časového úseku našeho života - slova, která jsou vytesána na hrobce jednoho biskupa z 11. století v kryptě Westminsterského opatství:

Díky pomoci a povzbuzení své rodiny bych dokázal zlepšit svou zemi a kdoví? - možná bych dokázal změnit celý svět."

Vidíte, že někdy stačí skutečně maličkost. Ona totiž má ohromný význam v celku našeho života. Výstižně to připomíná také jedno staré mnišské vyprávění: Jeden mladý mnich byl na několik měsíců pověřen, aby spolu s dalšími tkal vzácný gobelín. Po nějakém čase se uprostřed práce zvedl a stěžoval si na velmi nudnou práci: "Už nemohu dál! Je to nesmyslná práce. Celý den rozstřihávám zlatou nit a vplétám ji do nesmyslných uzlíčků. Takové plýtvání!" Uslyšel ho starý mnich a řekl mu: "Ty jsi neviděl celé dílo. Pracuješ na jedné částečce výšivky a neznáš celek." Zavedl ho do prostorné dílny, kde na zdi visel celý koberec. Mladý mnich zůstal překvapeně stát. Pracoval na krásné výšivce obrazu "Klanění mudrců" a jeho zlatá nit tvořila část svatozáře kolem hlavy Jezulátka. To co se mu zdálo jako mrhání a zbytečná práce, bylo nádhernou součástí celku.

Přeji Vám, abyste alespoň občas dokázali vidět hloubku a význam ohromných maličkostí, z nichž se skládá život.