Film zachycuje celé půlstoletí novodobých jugoslávských dějin, klene se od zničujících bojů za druhé světové války až k nedávné apokalypse občanské války. Avšak jeho žánrové naladění není patetické, nevzhlíží se v majestátu utrpení, jak by tomu určitě bylo v polském či ruském zpracování, naopak využívá prostředků hrůzné grotesky, udržuje si ironický pohled na dění. Kusturica si byl vědom, že připravuje svou životní zpověď. Rozhořčení i smutek postihuje v jakémsi anarchistickém gestu, naplněném surrealistickou představivostí. Ne vše se zdařilo, často napodobuje cizí postupy. Výsledný tvar připomíná olbřímí balvan, jednou opracovaný s příkladnou pečlivostí, jindy nahrubo přitesaný.

Téměř tříhodinová plocha, do níž musel vtěsnat dvojnásobně rozlehlý materiál, není využita rovnoměrně, vyprávění se někdy bortí pod zátěží zdlouhavě pojednávaných epizod. Jako z vaudevillu vyhlížejí "zábavné" scénky, kdy zamilovaný odbojář vnikne přímo na jeviště, aby si po svérázné improvizaci a několika výstřelech do německého publika odnesl pryč herečku svého srdce. Totéž lze tvrdit o počínání zmatených mužů, vyšlých z podzemí a rozhodnutých válčit s nacisty, když se připletou k natáčení partyzánského filmu.

Nápaditěji vychází komentování "vyšších" politických zájmů (viz třeba zmínka, že to, co nezničila německá vojska, rozbombardovali o několik let později Spojeci nebo roztomile mystifikující "dokumentární" rovinu s Titem, završenou pohřebními slavnostmi, které provází populární německý šlágr Lily Marleen) nebo konstatování služebnosti obyvatelstva vlastně jakémukoli režimu, sklon "lidových" vůdců udržovat stav nevědomosti a pravdu nahrazovat umělými legendami.

Některé výjevy se však vryjí do paměti - je to bombardování zoologické zahrady s volně pobíhajícími, zmatenými zvířaty, jsou to nekonečné dny hrstky uprchlíků, skrývajicích se v rozsáhlém sklepení i po skončení německé okupace, neboť jsou obratně udržováni v přesvědčení, že boje nadále pokračují. Je to brutální epizoda ze zničujícího vraždění nedávných let, uvozená soškou Krista, visícího na kříži hlavou dolů.

Kusturica své hrdiny halí do pestrých barev. Cloumají jimi vášně (viz tragikomické scény s herečkou, jíž se dvoří německý důstojník i odbojáři), života užívají plnými doušky a více než na stranickou disciplinu myslí na bujaré veselí. Motiv muzikantů a jednotící, průběžně opakované melodie, se tak stávají přiléhavým doplňkem. A outsideři, jakým je třeba ošetřovatel zvířat v zoo, nemají šanci cokoli změnit. Lidé se nakonec vždy stávají oběťmi své doby.

Úterý 11. 2. 2003 NOVA - 22.15 hodin

Režie Adrian Lyne. rají Kim Basinger, Mickey Rourke, Margaret Whittonová, David Margulies, Karen Youngová, Christine Baranská, Dwight Weist a další.

Středa 12. 2. 2003 ČT 1 - 21.55 hodin

Úvodní díl cyklu dokumentární filmů mapující osobní a společenské problémy zneužívání látek proměňujících vědomí. Závislost je obvykle vnímána jako patologie. Ale hlubší podstata závislosti není patologická - patří k "univerzalitě lidské touhy". Všichni jsme na něčem nebo na někom závislí. Chceme být. I sám sklon k závislosti na látkách proměňujících vnímání, patří k základním vlastnostem lidské psychiky a problémy alkoholismu i závislosti na ilegálních drogách jsou pouze negativní podobou této všeobecné a hodnotově neutrální skutečnosti.

Režisér Leander Haussmann natočil úsměvný příběh, obsahující více či méně morbidní vtípky (ať již je to motiv příbuzného ze Západu, jenž neustále varuje před rakovinou z azbestu používaného v domech, načež na rakovinu sám zemře, či střelba pohraničníků na mládence, jemuž život zachrání drahocenná gramofonová deska, jíž ovšem lituje víc než vlastního zdraví). Celkově však vyprávění upřednostňuje silné dávky výrazového zveličení, hraničícího s karikaturou, vykreslení postav má v tomto ohledu blíže ke kabaretním scénkám (především s uniformovanými hrdiny, vylíčenými jako samolibí tupci), podobně jako jejich zbytečně proklamativní dialogy. Téměř jak z dávných grotesek vyznívají zástupy západních čumilů stojících na berlínské zdi a posmívajících se znevolnělému obyvatelstvu.

Film může být srovnáván s podobně laděnými českými snímky jako Báječná léta pod psa či Pelíšky, avšak uplatněný humorný pohled je těžkopádnější. Režisér ke svému filmu napsal: "Když se líp podíváš, zjistíš, že ten film je naprosto nerealistický. Dekorace, ulice - všechno to vypadá do neskutečně. /.../ Představa, že bych se měl pokoušet realisticky zobrazit ten naprosto neskutečný stav, ve kterém jsme tenkrát žili, je mi proti srsti. To by pak byla nuda."

Sluneční ulice je film, který se v Německu setkal s mimořádně vřelým diváckým přijetím (ostatně hrdinův komentář sděluje, že léta jeho dospívání byla nejšťastnější bez ohledu na politickou situaci), doplácí však na přepjatost, která spolehlivě degraduje pokus ohlédnout se za komunistickou minulostí - z té se stal neškodný, směšný kabaret. Tlak režimu, projevující se na každém kroku, je tak vlastně banalizován do několika směšných úkonů. Ale potěší, že sklon idylizovat si nedávnou minulost neovládá jen naši kinematografii.

Pátek 14. 2. 2003 ČT 1 - 20.00 hodin

Vadí nedostatečné tvarové sjednocení - rozkládá především hereckou složku. Vedle sebe jsou poskládány klukovské hrátky, jakoby odjinud převzatá drobnokresebná studie člověka ocitajícího se v obtížně řešitelném dilematu (to se týká smířlivého policisty v podání poněkud rozpačitého Josefa Abrháma) i mondénně okázalé vystupování Dejdarovo v roli křiklavě oblečeného věrozvěsta nové hudby. Bohužel i Jakuba Špalka v roli uznávaného šéfa místní komunity mladých lidí, kteří hledají sami sebe i své zájmy, svazují divadelní návyky.

Šakalí léta formálně připomínají muzikál (hudbu a texty skládal Ivan Hlas) opatřený tanečky. Jenže ani toto pojetí není vedeno důsledně: zdá se, že autoři se nedokázali rozhodnout, zda hodlají vyprávět v zásadě realistický příběh s podílem stylizovaných hudebních aktivit nebo si chtějí uzpůsobit výrazovou strukturu muzikálu. Žádnou z poloh nezvolili jako určující, spokojují se s jejich pouhým a ne vždy obratným prolínáním. Musím napsat, že časté opěvování tohoto snímku považuji za přemrštěné.

Sobota 15. 2. 2003 ČT 1 - 22.05 hodin

Kevin Spacey v úloze zprvu odevzdaného, postupně však stále sebevědomějšího a aktivnějšího Lestera podává jistě obdivuhodný výkon, navíc okamžitě konfrontovaný s pohledy dalších postav, zpravidla vyjadřujících své pohrdavé postoje. Lester je totiž nadán bohatou obrazotvorností, takže si sám sebe hbitě představuje jako neodolatelného svůdníka. Pravidelné běhání výrazně ovlivní jeho vůli, dokáže se vzepřít v ubíjejícím zaměstnání, postaví se i vlastní komandující ženě, dokonce imponuje i mládeži. Promění se jeho mluva, která získá hlasovou průraznost, i pohyby má razantnější, chová se cílevědoměji, ztrácí své obvyklé erotické představy. Avšak vzpoura vůči zavedených pořádkům nic nevyřeší, naopak ještě více vyhřeznou dosavadní rozpory.

Neděle 16. 2. 2003 ČT 1 - 9.35 hodin

Studia České televize, tedy ostravské, brněnské a pražské, budou vyrábět Toulavou kameru vždy ve třech verzích. I když se každá z nich bude věnovat svému příslušnému regionu, může se kupříkladu v Ostravě objevit reportáž z Prahy, v Brně z Ostravy či v Praze z Brna. Autoři pořadu v jednotlivých studiích totiž předpokládají, že si budou nejzajímavější reportáže mezi sebou občas vyměňovat.

Toulavá kamera má propojení i do Českého rozhlasu. Prvními díly cyklu ve vysílání České televize Brno bude provázet Petra Polzerová. Rozhlasoví posluchači ji jistě znají z poslechu programu brněnského studia Českého rozhlasu. Česká televize k ní hledá mužského kolegu, který by se s ní v uvádění televizní Toulavé kamery střídal.