Podle proslulého manifestu dánských filmařů Dogma'95, hlásajícího minimalismus výrazových prostředků i autenticitu prostředí a dění v něm, vznikla již řada filmů - jen z nedávného televizního uvedení známe například snímky Rodinná oslava, Král je živ nebo Mifune. Do této linie patří i film Larse von Triera Idioti (1998), který teprve nyní v rámci PROJEKTU 100 doputoval na plátna českých kin. Určitě vzbudí polemiky o tom, co je ještě únosné ve filmu předvádět, kudy prochází hranice pornografie. Může být označen za dílko, které jen předstírá ambicióznost výpovědi. Vyznačuje se roztřesenými, nervně kolísavými záběry ruční kamerou, překopírováno z výchozího videozáznamu.

Vypráví o partě kamarádů, kteří se baví tím, že se na veřejnosti vydávají za duševně postižené. Někdy to má své hmotné důvody (třeba při stolování v restauraci, kde způsobí takové pozdvižení, že nakonec mohou odejít bez zaplacení, nebo při "prodávání" svěřeného domu, kdy potenciální zájemce vyděsí údajnou blízkostí blázince). Jenže jejich hříčky začínají stále silněji splývat se stavem, v němž by chtěli žít. V závěru se rozhodují, že jako blázni začnou žít i mezi svými blízkými. Někteří to nezvládnou a vzdají takové snažení, jiní však vytrvají - jako jedna z žen, původně do party téměř proti své vůli zatažená, která se dokonce vyzná, že právě v tomto období se cítila nejšťastnější. Až později se ukáže, že právě to jí dovolilo vyrovnat se s tíživými traumaty, dopadnuvšími na ni po rodinné tragédii.

Von Trier záměrně rezignoval na jakýkoli konvenční tvar - film se podobá spíše dokumentárnímu záznamu alternativních aktivit (dokonce se užívají prvky reportáže, když některé postavy vypovídají přímo do kamery o svých pocitech), jako by právě natáčených - ovšem nepřiznaně - jedním z účastníků. Bláznovství se tak stává jednou z odpovědí na odcizení a egoismus současné doby: charakteristické je to třeba v okamžiku, kdy do reklamní agentury přichází jako "zákazník" dívka, jejíž milenec zde pracující nemá pro samé zaneprázdnění a iluzi důležitosti čas na normální život. Zesměšnění vážných rituálů neadekvátním chováním je jasně patrné. I on nakonec posílí řady "bláznovské" skupiny. Sled "idiotských" výstupů ovšem nemá šířit bujarou zábavu, má spíše vzbuzovat rozpaky i znepokojení, že hranice mezi normálností a bláznovstvím je zde nečekaně tenká. Jinak řečeno: co nemůže udělat člověk soustředěný na racio a sebeovládání, může si dovolit blázen, jenž nezná zábran a dává najevo své emoce v nejčistším stavu - výmluvná je v tomto směru scéna, kdy otec si přijíždí pro svou dceru, která nenalezne sílu vzdorovat jeho rozhodnutí a odjíždí s ním.

Režisér se snaží nastolit dojem, že snímá výhradně to, co se ocitne před kamerou (včetně pobíhající nahých postav) - aniž by zkoumal mravní přípustnost. Součástí filmu je i scéna hromadného souložení, akcelerovaná právě stavem "idiotství", kdy uvolněné prožívání sexu zbavuje všech psychických bloků a zábran. I dojímavá milostná scéna je nakonec rozehrána v intencích "bláznovství". Boření hranic mezi formálními prvky pornografie a uměleckou výpovědí, před třemi desetiletími nastoupené Bertoluccim v Posledním tangu v Paříži, Ošimou v Říši smyslů nebo Pasolinim v přepisech klasických literárních předloh (Dekameron, Canterburské povídky, Kytice z tisíce a jedné noci), se dočkalo další nepominutelné položky.