7
vychází 3. 2. 2003

Tipy ČRo

Gluckův Orfeus a Eurydika

Říká se, že největší básník a zpěvák starého světa Orfeus byl synem samotného boha světla a umění Apollóna. Ten ho obdařil takovým nadáním, že když Orfeus hrál na svou lyru, říční proud se zastavil, aby si poslechl jeho hudbu, stromy i skály se hnuly z místa, aby šly za ním. Tato báje, zejména její vyprávění o nezměrné pěvcově lásce k Eurydice, se stala libretním základem mnoha oper a to hned od jejího vzniku jako žánru, tedy již v době Florentské cameraty a Claudia Monteverdiho (1607). Snad nejslavnější zpěvoherní zpracování tohoto příběhu je z tvůrčí dílny skladatele Christopha Willibalda Glucka a libretisty Raniera de Calzabigiho. Zároveň toto dílo, které mělo premiéru 5. října 1762 ve vídeňském Dvorním divadle a bylo napsáno k jmeninám manžela Marie Terezie Františka I. Štěpána Lotrinského, představuje první z šestice Gluckových reformních oper, které zaznamenaly průlom do operní praxe 18. století. Gluck definitivně odzvonil kastrátům (třebaže při vídeňské premiéře Orfea ještě zpívala kastrát Guadagni), odstranil samoúčelné koloratury, přestal sloužit marnivým zpěvákům, vše podřídil jednoduchosti a dramatické přesvědčivosti jevištního díla. V Orfeovi pak libretista Calzabigi zdůraznil téměř archetypální podmínku, že Orfeus se nesmí při návratu z říše stínů ohlédnout po své milované.

IVAN RUML