Zdálo by se, že intimní témata, o kterých mluvíte v Dobrém jitru vyžadují komornější formu. Neměla jste strach, že se v nekonečném prostoru rozhlasového éteru ztratí?
Já v to zpočátku i doufala. Že slova v éteru zmizí a zůstane jen pocit, atmosféra. Dnes už jsem schopna si za vyřčeným slovem stát doslova, ale i tak si přeji oddělit víc pocity než fakta. Začínala jsem v rozhlase jako častý host mnoha pořadů. Měla jsem za sebou několik knih a před nástupem na mateřskou dovolenou jsem pracovala jako tisková mluvčí činohry Národního divadla. Když mi bylo nabídnuto, abych moderovala svátečně laděné nedělní Dobré jitro na stanici Praha, přijala jsem s vědomím, že tři hodiny jsou obrovský časový prostor, který je potřeba naplnit. Sama sebou! Dřív jsem vysílala ze staré budovy Českého rozhlasu a viděla jsem oknem, jak postupně noc střídá den. V novém studiu okna nejsou. Zbyla mi jenom fantazie. Posluchač vidí víc, ale já, pohroužena do představ, mu mohu nabídnout jiný pohled. Nemůžu popisovat jitro, ale můžu ho stvořit. K tomu mám noc a samotu.

Vaše knihy jsou osobité a žánrově těžce zařaditelné. Umožňujete čtenáři i posluchači setkání s konkrétním lidským osudem a to předpokládá citlivého vnímatele. Víte jakého čtenáře vaše texty oslovují?
V knihách stejně jako ve studiu oslovuji sebe. Jsem takový extrovertní introvert a ty cesty do sebe mi nejsou nijak příjemné. Dá se říct, že vlastně nerada píšu, věty mě bolí a místo pocitu úlevy, místo nalezení odpovědí přicházejí stále nové a nové nekonečné otázky a ty nesou další nejistoty. Po takto "zdrcujícím" sebezpytování se vlastně moc ráda vracím do normálního života a s radostí si užívám všední dny. Myslím, že se umím smát, miluji recese a jsem často jejich iniciátorem. Tím se tak nějak přirozeně vyvažuje moje nostalgičnost. Když napsaný text je smutný, abych ten smutek unesla a cítila vůbec jeho smysl, přijmu jej do života jako přirozenou věc a ve výsledku často, nevědomě, proměním jej v dojetí. Snad že dojetí je radost. Myslím, že tady se nejvíc a nejsilněji potkávám se čtenáři a posluchači. Těmi, co cítí podobně jako já.

Častý motiv knihy, který nazýváte "podíváním se do sebe", má viditelnou podobu již na obálce - obraz oka. Vašeho oka...
Fotografie oka se stala skutečně jakýmsi výtvarným znakem knihy. Na titulní straně oko "pozitivní" denní, na zadní "negativní" noční. Moje oko. Měla jsem už dost očí, všech otázek a sebezpytných pravd. Těch v sobě, i kolem sebe. Byla jsem unavená stejně jako můj muž, fotograf snímků. A tak jsme oči uzavřeli, knihu odevzdali do nakladatelství a odjeli s dětmi na dovolenou. A první, co nás v Turecku uvítalo bylo oko. Všudypřítomné tmavěmodré oko. Je tady symbolem štěstí. Lidé jej nosí na krku, v kapsách jako talisman, dávají si oko jako dárek. Turecko je země bez křížů, je zemí plnou očí. A takové turecké oko jsem si přivezla domů a když knížka Viděla jsem jitro "zhlédla" světlo světa, jsem je pevně zmáčkla v ruce. Nejen pro štěstí, ale i jako znamení, že člověk od ničeho a nikam neuteče. A tak oči už zavírám jen proto, abych lépe viděla.

V posluchačské odezvě na vaše vysílání se často objevují slova naděje, porozumění, láska. Z toho je vidět, že zde existuje hlad po těchto hodnotách a lidé je ve vašich textech nalézají. Mluvíte o nich tak lehce...
Lidské drama vzniká maličkostmi, banalitami. Ty nenápadně a bez varování způsobují, že nedokážeme dostát závazkům, povinostem, cílům, představám ale ani snům a touhám. Někdo méně, někdo více. Sami sebe nepřeskočíme. To jsou okamžiky, které nás mohou spojovat. A když o nich píšu v konkrétním lidském osudu, potřebuji stejnou dávku tolerantnosti jako nemilosrdnosti. Vyřčené slovo je čin, jsem za nej zodpovědná a někdy se ho bojím. Často slýchám, že moje texty působí lehce. Možná proto, že obdivuji samozřejmost a přijetí údělu. Tak se snažím i psát a tento pocit jednoduché radosti přenést i na čtenáře, se zdánlivou lehkostí vyprávět o našich klikatých cestách. A pobídnout čtenáře k zastavení se nad vlastním životem. Sama dobře vím, že ze všeho nejtěžší je vidět třísku ve vlastním oku.

V předchozích a taky v té poslední knize jsou vyznání lidí, jejichž tváře, hlasy, myšlenky, úsměvy jsou známé a o kterých zdánlivě víme všechno. Je rozdílné rozkrývat osud člověka se známou tváří a anonymní osoby?
Píšu o lidech, o těch, kteří mi vstoupili do života. Když jsem byla v prostředí divadla, psala jsem o lidech v divadle, žila jsem mezi herci, psala jsem o jejich lidských osudech a ani tenkrát jsem nerozlišovala kdo je dost a kdo málo znám. Právě knihou Viděla jsem jitro mám snahu přihlásit se bezezbytku k lidské rodině. K člověku. Bez rozdílu. Slavnému, neznámému, zoufalému, šťastnému, nejbližšímu, stejně jako k cizímu, který kolem mě jenom prošel a pozměnil mě. Snažím se psát o tom, co v nás zůstává. Je to chůze po tenkém ledě. Někdy nastává chvíle, ve které vím,že i když se dotknu bolesti, bolet nebude.

Co pro vás znamená důvěra?
Těžká věc. Často to slovo slýchám v souvislosti se svými knihami a bývá pak použito jako rovnítko k mé osobě. Ale to slovo je tak silné ve významu, že vůbec nemám odvahu se k němu přihlásit. Já jenom poznala, že odpustit je lehké, těžké je zapomenout. Že se mohu omluvit, ale nic vzít zpátky. Že hranice mezi svobodou a únikem je velmi křehká, stejně jako mezi štěstím a sebeobětováním. A že citovou inteligenci intelekt nenahradí. Myslím, že důvěra souvisí s empatií. Nabízím to, co je v mých silách.

V rádiu i v knihách mluvíte otevřeně nejenom o jiných, ale i o sobě. Zvete posluchače i čtenáře do své rodiny, seznamujete je s radostmi vašeho života - života maminky dvou dětí...
Mateřství si moc užívám. Jsem s dětmi doma šestý rok a ani den bych nechtěla vzít zpět. Naopak blíží se konec a mně se derou slzy do očí, mé děti nebudou už nikdy miminka. Mám díky své profesi velikou výhodu. Nic mi nebrání, abych, mám-li k tomu dost fyzických sil, až děti usnou, utekla s tužkou a papírem do svého, jenom svého světa a o to šťastnější se k nim vracela. Spolu s Alžbětkou přišla na svět knížka Počítání času, s Jeronýmkem Křehké otázky, s oběma pak Kolemjdoucí a nyní Viděla jsem jitro. Prostě je doba sklízení plodů.

Jedním z témat, která se ve vašem vysílání pravidelně objevují, je pomoc potřebným. Seznamujete posluchače s osudy opuštěných dětí a se způsoby, jak jim pomoci.
Neboli bída světa. Ale tím tématem nejsou jenom děti opuštěné. Jednou jsem řekla, že člověk by měl přivést dítě na svět s nadějí, že právě ono spasí tento svět. Dáme-li mu k tomu příležitost. Svou prací se snažím zastavovat čas, ušetřit ho. Pro lásku. Děti jí mají na rozdávání a často není komu dávat. My je přivádíme na svět, opouštíme, zrazujeme, odkládáme, my je uvrhneme do světa, který ony nevytvořily, a jsme to my, kteří je pak soudíme. A jak stárneme, najednou nemáme rádi zrcadla. Nejen kvůli stárnutí.

Začátek nového roku je příležitostí k přemýšlení o všem dobrém a zlém. Myslíte, že my lidé můžeme něčím přispět k tomu, aby bylo kolem nás víc porozumění a naděje?
Tak velká otázka vyžaduje velkou odpoveď. Té nejsem schopna a obecnosti opakovat nechci. Mám ráda maličkosti, těch se budu držet. Naději vidím v nalézání smysluplnosti našeho běžného každodenního života a v nalézání síly k upřímnému rozjímání. Vím o čem mluvím. Někdo píše deník, někdo navštěvuje psychiatra, někdo chrám Páně. Já jednou za čas zhasnu noc a první paprsky, které v rozhlasové místnosti nevidím, jen o nich vím, jakoby mi pozvedly duši.

MÁRIA UHRINOVÁ