Další nahrávkou ze série snímků s českým zpěvem R. A. Dvorského, které byly určené pro český katalog gramodesek značky Kalliope, byl v únoru 1930 natočený foxtrot s původním názvem Why Can't you, který složil a měl ve svém repertoáru proslulý americký "crooner" Al Jolson. Pánové Cihlář s Hrnčířem tuto skladbu přejmenovali na Navigátor a opatřili ji následujícím rozverným textem: Když se lodník přišine do přístavu v cizině, tuplák rumu sobě poručí. Bez dlouhého okolku jde si rovnou pro holku, ačkoliv se tančit neučil. Doušek rumu a pak políbení námořníka strašně rozplamení, není k udržení - jako býk rozběsní se námořník, když mu někdo hejbne se žlučí.

U této nahrávky se teď na chvilku zastavíme, protože 35 let po jejím natočení obohatila historii jejího vzniku jedna doslova a do písmene "zábavná historka z natáčení". Ačkoliv nejde o snímek jazzový a konec konců ani český, zařadili přepis této verze písničky Navigátor editoři I. Poledňák a Z. Mácha do antologie nazvané "Český jazz 1920-1960", kterou v roce 1965 vydal n. p. Supraphon pro Gramofonový klub jako 141. publikaci své "edice kulturně osvětového odboru". Hlavně ale tuto nahrávku doplnili textem, z něhož část ocitujme:

"...v roce 1930 orchestr R. A. Dvorského poprvé nahrával na gramodesky - nikoli však na domácí půdě, ale při svém hostování v Berlíně. Soubor se usadil v nahrávacím studiu, avšak potíž nastala tehdy, když se objevilo, že čeští muzikanti jsou vyzbrojeni množstvím nejrůznějších nástrojů a také přístrojů na výrobu "módních zvuků" - postupně měnili nástroje, pobíhali s nimi po místnosti blíže či dále od mikrofonu. R. A. Dvorský vstával od klavíru, aby i jeho zpěv byl dobře zachycen primitivní nahrávací aparaturou. Producent firmy Kalliope se rozhodl k zákroku. V té době hostoval v Berlíně černošský americký orchestr Sama Baskiniho, který byl požádán o výpomoc. Tak před mikrofonem zasedlo ještě sedm černošských hudebníků a v tomto obsazení již bylo možno bez technických potíží nahrát několik zajímavých snímků. Američtí hudebníci se podřídili Dvorského záměrům, nahrávky vyzněly vcelku velmi dobře a měly i značný komerční ohlas. Ve snímku uváděném v naší antologii se projevuje vliv velkých orchestrů newyorského a kansaského typu..."

Možná oba editoři při sestavování tohoto textu vycházeli ze zásady, že historky nemusí být až tak úplně pravdivé, pokud jsou alespoň zábavné. Je ovšem třeba konstatovat, že tato jejich historka je od začátku až do konce úplně vymyšlená - a pokud jde o její zábavnost? K pousmání zde jsou snad jen některé výše uvedené reálie vyfabulované příliš bujnou fantazií obou zmíněných editorů - totiž ony údajné přístroje na výrobu módních zvuků, pobíhání R. A. Dvorského po studiu, sedm černošských muzikantů či primitivní nahrávací aparatura. Jde vskutku o velice svérázný příspěvek k historii české populární hudby.

Ale vraťme se zpátky k dalším snímkům orchestru Sama Baskiniho. Jeho poslední gramofonové nahrávky za účasti R. A. Dvorského a dalších českých muzikantů vznikly v říjnu roku 1930. Patří sem například foxtroty Happy Feet, A Bench in the Park a známý šlágr Singin' in the rain - všechny s Dvorského elegantním vokálem.

V té době už však Dvorský zformoval své Melody Boys a začal s nimi natáčet na značku Kalliope český repertoár i pod vlastním jménem. Jak již víme, brzy pak přešel k nově založené české gramofonové firmě Esta, která o něco později na gramodesky se svou etiketou přelisovala také některé z jeho berlínských snímků z matric firmy Kalliope.

Na několika málo nahrávkách na etiketě Kalliope je R. A. Dvorský jako zpěvák uveden také již pod svým jménem, jako doprovodný orchestr byl ale stále ještě uváděn soubor Sama Baskiniho. Známé jsou též dvě písničky, které R. A. Dvorský pro značku Kalliope nazpíval česky s vlastním klavírním doprovodem.

Sam Baskini se svými jazzovými symfoniky nahrával gramodesky pro různé etikety firmy Kalliope až do konce roku 1931, kdy tato gramofonová společnost v Německu ohlásila konkurz. V roce 1932 vyšlo několik jeho nahrávek ještě na gramodeskách rakouské pobočky firmy Kalliope - tyto desky měly poněkud světlejší červenohnědou barvu etikety a orchestr byl na nich označený jako John Brigs und sein Jazzensemble. Jediné dva snímky pak Baskiniho soubor (již ale bez českých hudebníků) natočil v dubnu roku 1932 pro německý Ultraphon a poději i pro následovníka této mezitím zkrachovalé gramofonové společnosti, kterým se stal elektrotechnický a filmový koncern Telefunken. Starší nahrávky orchestru Sama Baskiniho vycházely ještě v roce 1933 například na gramodeskách značky Clangor.

Počátkem třicátých let Baskiniho orchestr pravidelně účinkoval na tanečních večerech na střeše berlínského obchodního domu Karstadt, kam byli návštěvníci dopravování pohyblivými schody přímo z blízké stanice metra. V roce 1932 jeho orchestr vystupoval také ve velkém podniku Café Berlin a v dalším známém berlínském podniku Europa-Pavillon. Často účinkoval též v pravidelných pořadech taneční hudby, které v letech 1930-31 vysílala rozhlasová stanice Reichssender Berlin a v nichž jako hosté vystupovali další tehdy populární němečtí hudebníci a zpěváci.

Orchestr Sama Baskiniho doprovázel (pod označením Electro-Cordy jazz) také české zpěváky Jindru Lázničku a Jaroslava Zlonického na gramodeskách značky Electro-Cordy. V roce 1931 totiž na této pobočné etiketě firmy Kalliope krátce vycházel také český repertoár, a to péči Miloše Smatka, který je také na těchto gramodeskách někdy uváděný jako dirigent zmíněného firemního orchestru.

Muzikantskou kariéru Sama Baskiniho ukončil v roce 1933 Hitlerův nástup k moci. Z rasových důvodů byl donucen Německo opustit - uchýlil se do jihoamerického Buenos Aires, kam dříve nebo později odešla také řada jeho německých kolegů - mezi dalšími též Efim Schachmeister, Béla Dajos či Ilja Livschakoff. Všichni tito kapelníci velkých tanečních orchestrů, které doprovázely i mnoho českých zpěváků populáru, po sobě v Evropě zanechali tisíce gramofonových nahrávek.

O dalším osudu Sama Baskiniho není nic bližšího známo - jisté je pouze to, že jako hudebník v Jižní Americe uplatnění nikdy nenašel. Postupně propadl alkoholu a zemřel zahořklý a bez prostředků v Argentině. Přesné datum jeho smrti není známé.

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz