FEBIOFEST, který kromě Prahy zavítal i do Brna, Ostravy a Liberce, se stal bezkonkurečně nejobsáhlejší filmovou přehlídkou, jaká se na našem území koná. Do svého programu zařadil i dokumenty výstižně mapující dění ve světě.

Světovou premiéru si na Febiofestu odbyl nejnovější snímek vpravdě evropské dokumentaristky Miry Erdevičky (pochází z území bývalé Jugoslávie, vystudovala pražskou FAMU, provdala se do Velké Británie), nazvaný příznačně Někde je líp, který vznikl v koprodukci České televize a BBC. Režisérka sleduje početnou romskou rodinu Kováčových v začátcích jejího nového života ve vysněné Británii. Ačkoli původně mělo jít o klasický časosběrný dokument, život sám nabídl filmařům až neuvěřitelný dramatický rámec: film začíná i končí pohřbem těch, kteří skonali prakticky ihned po obdržení azylu. Romové dávají nahlédnout nejen do svých pohřebních tradic, spojených pochopitelně s obrovskou sešlostí, jídlem a pítím, ale také třeba s omdléváním u rakve či duchařskými praktikami. Erdevički "své" Romy zachycuje v dobách dobrých i zlých. Jsme svědky radostného očekávání, když se nejmladší z bratrů chystá otevřít romský klub, furiantských plánů a dětsky naivního optimismu, ale i hořkého zklamání, kdy si rodina nejstaršího bratra stěžuje na neustálé stěhování a dokonce i na projevy rasismu ze strany britských sousedů. Osudy Romů jsou osudy lidí na cestách, lidí, kteří zatím marně hledají své kořeny, domov, důstojnost, identitu.

O lidech na cestách pojednává i finský dokument Matky života, shodou okolností též časosběrný. Ve dvou časových rovinách, odlišených použitím černobílého a barevného materiálu, nám režiséři Markku Lehmuskallio a Anastasia Lapsuiová předkládají příběh dvou sibiřských žen, matky a dcery, kočujících z místa na místo a žijících v neuvěřitelně tvrdých přírodních podmínkách. Spíše než o klasický dokument se jedná o esej o relativitě svobody.

Z Argentiny pochází film Rerum novarum režisérů Nicolase Battlea, Fernando Molnara a Sebastiana Schindela. Odkrývá nám zapomenutý svět, který kdysi stvořil uprostřed přírody belgický podnikatel Baťova typu: postavil nejen továrnu (v tomto případě na textil), ale také veškeré zázemí pro dělníky, počínaje městečkem s vlastní nemocnicí a konče podnikovou dechovou kapelou. A právě její nejstarší členové, z nichž někteří přišli do továrny i do kapely na konci třicátých let, vzpomínají na idylické časy, kdy neměli nouzi ani o peníze, ani o slávu a kdy byli doopravdy hrdí na továrnu Flandria, v níž pracovali. Škoda, že tvůrci se nechali unést půvabnou povídavostí vitálních a jistě obdivuhodných stařečků a tento zajímavý příběh doslova a do písmene vytrhli z historického i společenského kontextu. Svým vyzněním se tak podobá spíše pohádce o hodném králi, odehrávající se jaksi mimo čas a prostor.

Mimořádně přínosný je americký snímek Bowling for Columbine, jehož režisér Michael Moore zkoumá zhoubnou vášeň Američanů pro zbraně, kdy právo ozbrojit se je snad kladeno nad zbytečně zmařený lidský život. A neváhá se vetřít všude, kde větří nosné výpovědi - i kdyby měl pro ten okamžik zastřít své skutečné postoje. Sonduje nejen americkou mentalitu, ale obrací se i k jejímu "vývozu" ven. Kritizuje podle něho útočnou zahraniční politiku, která zavinila leckterý malér. I když Vladimír Just mu ve Filmu a době právě tento aspekt vyčítá, není takové stanovisko ojedinělé a zřejmě ani neoprávněné (jak třeba dokládá Loachova "chilská" epizoda z kolektivního holdu obětem teroristického útoku na New York 11'09''01 - vztahuje se rovněž k 11. září, ale před třiceti lety, kdy došlo k vojenskému puči v Chile). Takže leckde jsou zvažovány důsledky role světového četníka, kterou si Amerika přivlastnila.