Takto běží myšlenky na zimní cestě bez barev:

Když si vybereme den, kdy nebe je zatažené mléčně sněžnou oblačností, kdy je vidět právě jen na konec nejbližšího pole a kdy na zemi leží poprašek sněhu, nerozeznáme, kde přechází země do nebe, čára horizontu je nezřetelná. Veškerá krajina i s obcemi a lesy je bílé nekonečno, bez začátku a konce, co nahoře, to dole, hermetická koule, v níž je člověk zavřen sám se sebou, bez výhledu, sám uprostřed světa, rozděleného na tisíc odstínů černé a bílé.

Na takové procházce během lednových dní, zastřených neohraničenou mlhavostí, kdy den je vždy o něco kratší než výlet a kdy s padajícím soumrakem nenastane tma černá, ale zase bílá, tedy za takových procházek myslím na chvíle štěstí a neštěstí. A když se zamyslím nad okolnostmi, které ten který pocit provázely, nevidím dnes rozdílu. Štěstí a neštěstí není závislé na objektivní situaci.

Byla jsem šťastná z uvedení některých svých prací, ale už při premiéře současně nešťastná ze všeho, co jsem měla a mohla opravit, jen kdybych to uměla včas vidět. Rozhodně šťastná jsem byla z výletů na kole v létě, z toho, jak dobře si vedu v cizině a že lidé jsou dobří, slušní, přátelští, že se na tomto světě nemusím bát cizího a neznámého. Jenže za chvíli už jsem cítila stoupající žal , který vždy v pocitu štěstí na dně leží a šmátrá na hladině po stéble, kterého by se chytil, po kuse stesku, starosti, osamění.

Ach, kdo vyléčí toho,
komu se balzám zvrátil v jed?
Když mu z lásky nadměrné
v číši zbyla k lidem jen zášť!
Dřív povrhován,
teď povrhující,
tajně stravuje vše,
co nejcennějšího má,
a zoufale vžírá se v sebe.

Tuhle sloku jsem nalezla uprostřed Goethovy básně Zimní cesta Harcem, a pokud jsem v minulém roce cítila neštěstí, nebylo to v souvislosti s úrazy v rodině nebo vlastními pracovními neúspěchy. Situace, vyžadující řešení, pevný postoj, výdrž a optimismus člověk zvládne, bolest z momentální rány nakonec překoná. Nešťastný se člověk cítí tehdy, kdy vlastní činností nic nezmůže, kdy je opouštěn a zavržen z důvodů, kterým nerozumí, nejspíš prostě pro sebe sama, proto, že je to on, ve chvíli, kdy se mu vlastní nejlepší vlastnosti převrátí v nejhorší a nejlepší vůle stane se zlou. Tehdy, kdy člověk zjišťuje, že konaje dobro, činil vlastně zlo, že ve snaze pomoci škodil a kdy vlastní láskou vyvolal -co vlastně? A hlavně - za pocit neštěstí si může člověk sám, a tak jako štěstí má na dně temný bol, tak na dně neštěstí je pocit vlastní ceny.

(Takto běží myšlenky na zimní cestě bez barev, kterou člověk jde, nerozeznávaje čáru horizontu, nahoře a dole, zemi a nebe, kdy den je vždycky kratší nežli výlet a kdy se světlá bělost se slunce západem změní v bělost tmavou.)