Když o někom řekneme, že nemá ani haléř, myslíme tím člověka bez peněz. Pravda je však taková, že tuto minci nemá v peněžence ani milionář. Jak by mohl, když mince dotyčné hodnoty byly u nás staženy z oběhu už před řádkou let.

Stejný osud teď čeká záhy i desetníky a dvacetníky. Dotazem v České národní bance jsem si ověřil známou informaci, že mají na kahánku. Brzy se odkutálejí. Budeme jimi moci platit v obchodech jen do konce letošního května. Posléze bude možné je uplatnit ještě v bankách, ale v krámech už ne.

Nepochybuji, že náš jazyk si pietně uchová v nějaké podobě paměť i na tyto mince. Obdobně jako zůstává haléř uchován v názvu "Podpůrného spolku haléřového dělníků v Plzni". Byl založen v roce 1920 a trvá (jak se lze přesvědčit na internetu) dodnes!

Zmiňuji-li se o výrazech, které přežily svou dobu, pak v souvislosti s dvacetníkem je to termín šesták. Ještě můj tatínek tak říkal dvacetníku. Nechápal jsem, jaká může být souvislost mezi dvacítkou a šestkou. Až později jsem se dovzdělal. Šesták býval původně rakouskouherskou mincí v hodnotě šest krejcarů. Pak se tento název přenesl i na deset krejcarů. A nejen to - později se tak začalo říkat i dvacetihaléřům.

Šesták býval symbolem lacinosti skutečné i symbolické: výraz šestáková literatura sloužil jako označení brakové četby. Končí-li svou existenci dvacetníky neboli šesťáky, jak bychom měli nazývat pokleslou literaturu v blízkém budoucnu? Nejnižší mincí bude padesátník neboli padík. Že by se tedy té literatuře novodobě říkalo padíková?

Otevřenou otázkou je, jak budou obchodníci zaokrouhlovat své desetníkově ukončené ceny. Skeptici věští, že půjde spíše o zaokrouhlování směrem nahoru. Jisté je, že zatím neznám případ, že by někdo slíbil, že bude zaokrouhlovat směrem dolů. Snažil jsem se získat nějaké informace neoficiálně od jednoho známého, který se pohybuje v obchodní sféře. Sdělil mi, že pro jeho firmu to není zrovna aktuální otázka, protože předmětem její činnosti je prodej lokomotiv.

Souvislostí kolem konce uvedených dvou mincí bude bezpočet. Včetně otázky, jak na jejich zánik dokáží reagovat výrobci kovových víček na zavařovací sklenice. Určitě nejsem sám, kdo víčka zavařeninových sklenic dosud nadzvedával právě prostřednictvím desetníků, případně dvacetníků. Padesátníky - natož koruny - mi jaksi nejdou do formátu.

S brzkou absencí těchto mincí se budou muset vyrovnat i mariášníci. Nevylučuji, že jejich manželky budou naléhat, aby dosavadní nejmenší mince zůstaly v platnosti. V zájmu menšího ohrožení rodinného rozpočtu.

Pravda je ovšem taková, že při mariáši může dojít ke katastrofě bez ohledu na výchozí limit. Stačí si připomenout katastrofu, kterou vylíčil Karel Poláček ve svém humoristickém románu Hráči. Autor popisuje situaci, k níž došlo při partičce mariáše v hostinci U Tří hvězdiček. Večer tam jeden z hráčů vylicitoval durcha, čímž začal netušený kolotoč: "Durch byl potrestán. Onen pán se točil. Jeho protivníci se povýšili. Pán odporoval. Točili se až do rána." Ráno je tam zastihl profesor matematiky. Vypočítal, že "poplatek za trestanou hru stoupá geometrickou řadou paralelně k poměru točení". Výsledkem úvahy profesora matematiky byl výrok, že dotyčný durch v ono ráno by "nemohly zaplatiti všecky státy evropské, včetně Spojených států amerických."

Odhlédneme-li od ekonomických souvislostí mariášnických, pak nelze odhlédnout od souvislostí národohospodářských. Zdá se to neuvěřitelné, ale je to tak: výrobní cena současného desetníku i dvacetníku převyšovala dvakrát až třikrát hodnotu, která je na minci vyražena! Připomíná mi to jednu americkou černou komedii. Byla o penězokazech, kteří složitou technologií vyráběli dokonalé stodolarové bankovky. Ovšem s tím, že cena jedné je vyšla na tři sta dolarů.

Pro puntičkáře uvádím složení dohasínajících desetníků a dvacetníků: skládají se z 990 dílů hliníku a z 10 dílů hořčíku. Toto složení však nemá nic společného s numismatickou hodnotou. Vždyť "obyčejný" československý pětihaléř z roku 1924 se vyšplhal až ke sběratelské ceně v podobě desetitisícových částek!

U současných desetníků a dvacetníků nelze o nějaké zajímavé sběratelské hodnotě zatím mluvit. Podle odhadu odborníků tomu tak nebude ani v dohledných letech. Ale kdo ví - za sto let třeba ano.

Když se řekne "sběratelství mincí", rozumí se tím jaksi automaticky činnost numismatická. Zásluhou jedné posluchačky Českého rozhlasu mám však doma několik mincí, jejichž sbírečka je dána tím, že byly SEBRÁNY doslova. Z chodníku, z podlahy, ze země... Šlo o náhodně nalezené drobné mince, které paní Irena Prchalová pečlivě uložila. Výsledkem byla malá kolekce, kterou mi jmenovaná pražská posluchačka poslala jako originální a svérázné PF.

Většinou to byly desetníky: možná proto, že vyklouznou člověku nejsnáze. Paní Prchalová je objevila na následujících nalezištích: metro Muzeum, u kanálu na Staroměstském náměstí, u kostela svaté Ludmily, na očním oddělení v Sokolovské ulici, na rozhledně Poledník... Bude-li platnost desetníků a dvacetníků v obchodech končit záběrem letošního května, snad ani nemusím dodávat, že osobitá hodnota té osobité sbírečky pro mě uvedeným datem rozhodně neskončí.

Desítky a dvacetníky se záhy promění v nostalgickou vzpomínku. A zdaleka nejen pro nás starší, nýbrž ještě trvaleji a dlouhodoběji pro dnešní školáky. Ano, páni kluci mohou už jen čtvrt roku hrát s těmito mincemi takzvanou čáru! Pak i oni se rázem promění v pamětníky.