Kromě Moskvy a Petrohradu byl třetí gramofonovou metropolí carského Ruska na počátku dvacátého století ukrajinský Kyjev. V roce 1909 zde zahájila činnost ruská pobočka berlínské gramofonové firmy International Extra Record. Ředitelem této pobočky se stal jistý Jindřich Ignatěvič Jindříšek, který se také staral o skladbu nahrávaného repertoáru, naplňovanou zpočátku především místními populárními zpěváky, hudebníky a skladateli, hlavně ale oblíbenými interprety ruských lidových písní.

Tehdejším jediným ruským periodikem zaměřeným na "mluvicí stroje" a gramodesky byl v Petrohradě vycházející časopis Gramofonnij mir, který ovšem zajišťoval publicitu především velkým gramofonovým firmám The Gramophone Company, Pathé či Syrena. I když tento časopis gramodesky značky International Extra Record zpočátku důsledně ignoroval, v Kyjevě a jeho okolí se nahrávky na deskách s touto etiketou prodávaly natolik úspěšně, že se vedení společnosti, aby ušetřilo na nákladech za dovoz, rozhodlo vybudovat lisovnu přímo v Kyjevě.

Stavba budoucí továrny byla zahájena v lednu roku 1911. Jak bývalo tehdy zvykem, nechal ředitel Jindříšek uložit do základů budovy skleněné pouzdro s různými dokumenty označené nápisem "Pro příští generace". Investorem továrny Extrafon byl jistý J. I. Berkwitz. Stavba sice pokračovala rychle, nicméně v červnu téhož roku zničil budovu již prakticky dokončeného závodu velký požár, kterému padly za oběť i všechny matrice mateřské firmy International Extra Record. Nově postavená továrna proto zahájila výrobu až koncem roku 1912, kdy začala lisovat vlastní nahrávky na gramodeskách s velice malebnými etiketami Artistotipia a Extrafon. Vzhledem k rostoucí poptávce po těchto gramodeskách bylo již v roce 1913 instalováno dalších šest lisů. Nahrávky nového kyjevského závodu konečně zaregistroval i časopis Gramofonnij mir, který své čtenáře informoval, že "velký gramofonový závod Artistotipia uspokojí i ty nejnáročnější posluchače".

Kromě regionálních umělců se firmě podařilo uzavřít smlouvy o nahrávání i s tak význačnými umělci, jakými byly sopranistky Maria Kurenko a Nina Koshetz (pozdější hvězda mimo jiné opery v Chicagu a Buenos Aires) či barytonisté Oscar Kamionsky a Georges Baklanov. Velice zajímavé jsou též snímky, které pro tuto firmu natočil jako klavírní doprovázeč významný ukrajinský skladatel, dirigent a pedagog N. V. Lysenko.

Kromě gramodesek značky Extrafon a Artistotipia vyráběl kyjevský závod také několik typů luxusních mechanických gramofonů. Výrobu gramodesek nepřerušila ani světová válka - továrna tehdy produkovala hlavně vlastenecké písně s názvy jako Vzhůru do boje, Žehnej našim puškám, ó Pane, atp. V časopise Gramofonnij mir se tehdy dokonce objevil článek vyzývající čtenáře k bojkotování gramodesek německých firem přítomných na ruském trhu: "Pryč s deskami Janus, Beka, Favorite, Stella, Metropol, Odeon, Lyrophon, Dacapo! Nechť žije Velká Rus a ruské gramodesky Syrena, Ruská akciová společnost a Extrafon!" V této souvislosti ovšem připomeňme, že v tehdejším Rusku neexistovala jediná domácí gramofonová firma - i ony výše zmiňované údajně "ruské" firmy byly financovány z Německa či Anglie a značný podíl na ruském trhu gramodesek a gramofonů měla kromě jmenovaných společností ještě velká francouzská firma Pathé.

I v dobách všeobecně zoufalého nedostatku hmoty na lisování gramodesek se panu Jindříškovi opakovaně dařilo nakupovat dostatečné množství šelaku - a právě tyto nákupy posunuly firmu Extraphon ve válečných letech na čelo ruské produkce gramodesek. Pan Jindříšek i majitel závodu pan Berkwitz ale museli čelit různým protivenstvím, jež přinášel válečný stav mezi Rakousko-Uherskem a Ruskem. Oba totiž byli cizinci - dobový tisk je sice označoval za Rakušany, ale není vyloučeno, že pocházeli z Čech. Pan Berkwitz byl - nejspíš pro své neslovansky znějící jméno (na rozdíl od jména pana ředitele) - ruským úřadům dokonce natolik podezřelý, že ho na krátkou dobu uvěznily. Dobový tisk přinesl o této události následující noticku: "V Kyjevě byl uvězněn pan Jacob Ivanovič Berkwitz, majitel továrny Extrafon. I když je rakouské státní příslušnosti, podařilo se mu prokázat slovanský původ, a byl mu proto povolen další pobyt v Kyjevě."

A když už jsme u slovanského původu a rakouské státní příslušnosti, je pravý čas zmínit se v této souvislosti o dvou velice zajímavých nahrávkách, které vyšly právě umělcům slovanského původu a rakouské státní příslušnosti v Kyjevě na značce Artistotipia. Pořídil je český komorní soubor Ševčíkovo kvarteto. Toto hudební těleso, označované zpočátku podle jména svého primária, vzniklo počátkem dvacátého století ve Lvově a tvořili ho původně houslisté B. Lhotský a K. Procházka, violista K. Moravec a violoncelista B. Vášek, vesměs žáci významného českého houslisty a pedagoga profesora Otakara Ševčíka (1852-1934). Jako členové Varšavské filharmonie vystupovali od roku 1902 pod jménem České kvarteto Varšavské filharmonie, od roku 1905 pak přijali (právě v Kyjevě) jméno Ševčíkovo kvarteto, jež později doplnili jménem svého primária. Tento významný komorní soubor hostoval v téměř všech evropských zemích a zajížděl dokonce i do Egypta a Malé Asie. Pod názvem Ševčíkovo-Lhotského kvarteto natočil koncem dvacátých let - ve složení Lhotský, Procházka, Moravec a František Pour (byl členem kvarteta v letech 1926-1930) - několik gramodesek pro značku HMV.

Od roku 1910 přechodně zastupoval B. Váška violoncelista Antonín Fingerland, jehož jméno najdeme i na gramodesce značky Artistotipia objednacího čísla 167/8 (s malebnou etiketou zdobenou portréty obou skladatelů) obsahující nahrávky Nokturna, skladby významného ruského lékaře, profesora chemie a komponisty A. P. Borodina, a Valčíku A-dur A. Dvořáka. Šlo o tehdy dost odvážný počin nahrávacího ředitele pana Jindříška, neboť pokusy o zachycení zvuku smyčcových kvartet na gramodesky dopadaly v prvních dvou desetiletích dvacátého století vesměs neúspěšně: slavný Flonzalay Quartet neuspěl v letech 1913-14 s nahráváním pro firmu HMV a další neméně slavný komorní soubor Elman Quartet natočil své první úspěšné snímky pro firmu Columbia až v roce 1917.

Žádné další snímky umělců českého původu zatím nebyly na gramodeskách etiket Extrafon ani Artistotipia zjištěny, pokud nepočítáme nahrávky Kyjevského symfonického orchestru, který počátkem dvacátého století řídil v Kyjevě usazený český kontrabasista Bohumil Vojáček, mj. též profesor učiliště Carské hudební společnosti.

Výroba těchto značek gramodesek - stejně jako všech ostatních - pochopitelně skončila v roce 1917. Od poloviny dvacátých let až do 22. června roku 1941 fungovala v budově dřívější lisovny výrobna závaží a vah, v poválečných letech pak byl areál přestavěn na závod, kde se vyráběly hrací automaty. V šedesátých letech dvacátého století byla v rámci rekonstrukce celé továrny stržena poslední budova bývalého gramofonového závodu. Během této demolice bylo nalezeno skleněné pouzdro s dokumenty, jež do něj o půlstoletí dříve vložil pan Jindříšek a které je dnes uloženo v továrním muzeu.

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz

Obrazová dokumentace archiv autora