Film začíná na mimořádně úspěšném turné v roce 2000. Postupně se seznamujeme s jednotlivými členy kapely, Kusturicův syn Stribor sedí za bicími. Ve filmu uvidíme řadu archivních záběrů, které rozšiřují pohled na další (ne)hudební témata, rodinná i společenská. Režisér se mění ve vizionáře, jenž vrství zdivočelé představy o světě kolem sebe, v radostném vytržení manipuluje s obrazy bez nadsázky až magickými, bezostyšně prolíná dokumentární segmenty s hranými pasážemi. Spontánně, přímo s rošťáckou nezbedností porušuje pravidla, kterých dokumentaristé dbají ("Ale já nejsem dokumentarista," Kusturica hbitě odvětí), pohrává si s nejistotou, zda zaznamenávané barbarství způsobů je opravdové, zda rozbíjení všech možných tabu myslí vážně.

Obraz režiséra, scénáristy, herce a kytaristy kapely No Smoking Orchestra, jeho strhující talent a osobitost těch, kteří ho obklopují, vnímáme v pološílených balkánských rytmech a výjimečné energii, kterou všichni zúčastnění vyzařují. Televizní obrazovka sice stírá technické rozdíly, ale snad bude zřetelné, že záběry z koncertů byly natáčeny digitální videokamerou, zatímco scény ze zákulisí černobíle na onen titulový formát Super 8.

Dokument vyvolal všeobecné nadšení. Martina Vacková napsala do Lidových novin: "Ve filmu Super 8 Stories se objeví i výborný černobílý klip s nebožtíkem v rakvi, kterého divoká balkánská hudba donutí notovat si do rytmu." Rovněž Václav Holanec ve Filmu a době nešetří chválou a snaží se přesně charakterizovat, co Kusturicu zajímá: "Přátelské škádlení v rodině i mezi přáteli, které bychom jinde mohli vnímat jako regulérní rvačku, neustále chlapské pohrdání bolestí i přesilou pak odhaluje více než povahové rysy. Není to nic, co by muzikanty specifikovalo. Je to cosi, co je spojuje: místy fyzická rozkoš z fackování je příslušností ke smečce a nevadí, že jeden hraje na svatbách a pohřbech a druhý na koncertních pódiích."

Úterý 25. 2. 2003 NOVA - 22.20 hodin

Režie Steve Oedekerk. Hrají Tim Robbins, Martin Lawrence, John C. McGinley, Giancarlo Esposito, Kelly Preston a další.

Středa 26. 2. 2003 ČT 1 - 21.50 hodin

Třetí část cyklu je dílem Heleny Třeštíkové. Nese název Ženy a drogy, drogy a ženy a už podle jména chce ukázat ženský vztah k drogám. Podle Heleny Třeštíkové se ženský a mužský přístup k drogám liší. "Žena má s drogou citový, až vášnivý vztah a o to je to nebezpečnější," vysvětluje filmařka a pokračuje: "Vedle 'normálního' získávání peněz na drogy, tedy krádeží, to u žen velmi často bývá i prostituce, což je zase nebezpečí, které muži znají daleko méně. A navíc ženy jsou matky a mateřství zase může ve vztahu k drogám sehrát významnou roli." Jedna ze tří ve snímku představených dívek se díky mateřství dokázala od drog oprostit, přestože předtím byla na nich závislá asi dvacet let. Ve filmu se svěřuje, jak jí dítě pomohlo.

Druhý osud, který ve snímku Heleny Třeštíkové sledujeme, je podobně šťastný (alespoň doposud). Dívka se léčí a léčbu dokončí. "Bohužel - ne všechny příběhy končí šťastně," podotýká Helena Třeštíková a upozorňuje na svou třetí filmovou hrdinku: "Je to Katka, kterou mnozí znají z mého snímku V pasti. Ta se také léčila, ale bez úspěchu. Její příběh je natolik silný, že jsem mu věnovala ještě jeden film cyklu. Bohužel se musí jmenovat V pasti a stále v pasti. "

Osudy všech tří dívek se prolínají, dva z nich byly filmovány v delším čase. Třeštíková tu uplatňuje svoji oblíbenou a v dokumentu velmi významnou časosběrnou metodu. Jen tak totiž můžeme v jednom snímku sledovat peripetie, zvraty a vývoj jednotlivých osudů. "Chtěla jsem předvést osudy a příběhy, nad kterými se dá, ba mělo by se přemýšlet," charakterizuje Helena Třeštíková smysl své práce.

Čtvrtek 27. 2. 2003 NOVA - 9.45 hodin

Mezi Hitchockovy zdařilé filmy rovněž náleží Okno do dvora (1954). Zde se rozvíjí trochu odlišný motiv - podezření člověka, který je stále více přesvědčen, že v protějším bytě byl spáchán zločin. Jenže zprvu uvažuje, zda to všechno není jen jeho fikce, zaviněná dlouhodobým znehybněním: zlomená noha není nic příjemného a člověk se nanejvýš může pohybovat na kolečkovém křesle, pokud nechce jen polehávat. Navíc hlavní hrdina (hraje ho velice přesvědčivě James Stewart) je povoláním fotograf navyklý na neustálý ruch, a náhle je po celý den zavřen mezi čtyřmi stěnami, kdy jediným povyražením je vyhlížení z okna s dalekohledem v ruce.

Vyskytly se dokonce domněnky, že znehybněný fotograf je založením voyeur a nyní konečně dostal "zlegalizovanou" příležitost, aby se své vášni mohl cele věnovat. Hitchock tomu neodporuje: "Vsadím se, že když se v protějším okně bude svlékat dívka nebo když docela jednoduše nějaký muž bude uklízet pokoj, devět lidí z deseti od toho neodtrhne pohled. A nechává Stewarta, aby se mu rozjasnila tvář, když nepozorován může přihlížet ranní toaletě půvabné dívky.

Okno do dvora pozvolna rozehrává chystanou zápletku, nejprve sledujeme (spolu se zvídavým fotografem), co všechno dělají lidi v okolí, vidíme, jak jakási dívka nese v košíku štěně, pozorujeme milenecká objetí i starého mládence ze žalu se opíjejícího, až zastavíme se u rozhádané manželské dvojice. Načrtává panoráma drobných lidských zlozvyků, doslovné divadlo nejrůznějších slabůstek a bizarností.

Fotograf své pozorování pravidelně opakuje téměř jako nějaký rituál, kterým se baví, krátí si tak dlouhou chvíli, avšak jen do okamžiku, než si uvědomí, že v rozhádané rodině náhle zmizela žena. A fotograf si začíná klást neodbytou otázku - co se s ní stalo? Nepozorovaně odjela? Nebo byla zavražděna? Jenže nemá k dispozici nic jiného než pouhé podezření, důvěrnou přítelkyni, která není nakloněna takovým domněnkám věřit, a nakonec přítele detektiva, z něhož čiší skepse ještě mohutnější. A vyprávění je o to důmyslnější, že celý příběh sledujeme jakoby z hrdinova pohledu, to jest nevíme víc než on a celé pátrání prožíváme spolu s ním.

Pátek 28. 2. 2003 NOVA - 21.20 hodin

Režie Lee Tamahori. Hrají Nick Nolte, Melanie Griffith, Chazz Palminteri, Michael Madsen, Treat Williams a další.

Pokud pomineme případy - jakkoli divácky vděčné - kdy divočina tvoří pouhou kulisu pro napínavé vyprávění, přinášejí největší vzrušení ty filmy, které zkoumají, jak se člověk dokáže přizpůsobit všestranně nepříznivému prostředí. V Conradově Srdci temnoty je hrdina vyslán, aby zjistil, co se stalo s jedním s prominentních obchodníků se slonovinou, který si zřejmě kolem sebe vybudoval jakési domorodé knížectví.

Podobnou událost zpracovává rovněž snímek slavného amerického režiséra Johna Hustona Muž, který chtěl být králem (1975), natočený podle Kiplingovy předlohy. Vypráví o dvou sympatických dobrodruzích. Jsou to příležitostní zlodějíčci, podvodníci, kteří proniknou do odlehlé pustiny, kam noha bělochova snad ještě nevstoupila. Zláká je možnost stát se neomezenými pány místního obyvatelstva, podle evropského vzoru zakládají vojenské jednotky, jeden z nich se dokonce dočkal zbožnění. Ale nedomýšlejí, jak křehká je jejich mocenská pozice, z valné části založená na iracionální úctě. V hlavních rolích se představí Sean Connery a Michael Caine.

I když se příběh odehrává kdesi v nepřístupných pláních Afghanistánu, film byl natáčen v Maroku. Dvě stě lidí postavilo fiktivní starobylé pouštní město, ale zničující vedro mnohokrát ohrozilo zdárný průběh prací. Prožité nesnáze však vynahradil pocit dobře odvedené práce. Hustonův snímek patří mezi ta díla, která žánr dobrodružného vyprávění povyšují k úvaze o vrtkavosti štěstěny, o potrestané chamtivosti, o pýše, která předchází pád. Ale také v něm lze vidět podobenství o neslučitelnosti evropské racionality se životem domorodců, ovládaným vírou v kouzla a všudepřítomnou magii. Huston své protagonisty nijak neidealizuje, i když se na ně dívá s porozuměním, byť někdy trochu výsměšným. Svými činy však odpovídají době, v níž žijí - největšímu rozmachu britské koloniální říše. Jejich osud jako by předznamenával, co v budoucnu očekává také ji.

Neděle 2. 3. 2003 PRIMA - 21.55 hodin