Nemáte s tím při své práci problémy?
Spíš je to v rozporu s mou náturou. Jsem typický introvert a jestli jsem si kdy myslel, že něco umím, tak je to mlčení, poněkud nepraktické pro moderátora. Ale byl jsem vtažen do televize a k svému údivu jsem zašel už tak daleko, že skáču občas lidem do řeči...

Jste však prognostik, sledujete přírodní dění a tak se vás přesto ptám: Co nás čeká?
Vidím to velmi nadějně. Následujících deset let budeme dostávat takovým způsobem na zadek, že se snad konečně vzpamatujeme. Myslím to úplně vážně. Vždyť všechny ty katastrofy i osobní zkoušky, kterých přibývá a které jsou mnohdy horší než povodeň - dům se dá nakonec znovu postavit - copak to nejsou velké příležitosti, jak se opět dostat do souladu s vesmírem? Mohli bychom k tomu sice dospět i jinak, ale my raději chybujeme, zakopáváme a tak. Přírodě nezbývá, než aby promluvila. Nemůžeme však čekat, že přijde v módním kostýmku s notebookem v podpaží a hezky česky řekne: Nemyslíte, že jste se nablbli už dost?! Má svůj vlastní jazyk. A voda a zemětřesení jsou obrovské energie, nesouměřitelné s ničím, co člověk vyprodukuje. Obě povodně, které jsme zažili, se dají chápat jako vzkaz: "Vaše počínání na této planetě je sebevražedné a na varující hlasy nedáte!" Řekl bych, že zatím to bylo jen napomenutí, Příroda s námi nechce být na válečné stezce. Kdyby chtěla, vyřídí si to s námi za tři dny. Se všemi.

Velká voda tedy dělá jakousi očistu a umožňuje nám, abychom vykročili správným směrem... Dnes už i vědci váhavě připouštějí, že jsme zabloudili. Proč to neřeknou hlasitěji?
Když ono je to všechno mnohem složitější! Jak jsem za deset let zjistil, je velmi ošidné cokoliv tvrdit, protože to, co jsme schopni kolem sebe sledovat, je obvykle pouze určitý výsek. Skutečnost má však mnoho vrstev, dané dění mnoho souvislostí. Redaktoři i čtenáři se zpravidla upnou na jediný bod a ostatní pominou, dopouštějí se toho žel i celé vědní obory, ale tak se pravdy nedobereme!? Třeba klima. Hovoříme dnes o globálním oteplení (a nikoliv ochlazení, jak před několika lety někteří soudili). Například většina ledovců skutečně prudkým způsobem ustupuje, ale jsou jiné a ty se naopak rozšiřují. A tak je to i s dalšími průvodními jevy právě probíhajících změn klimatu. Jednou se něco chová tak a jindy opačně, nic není jednoznačné, takže musíme sledovat obrovské množství jednotlivostí, máme-li dospět k nějakému závěru. Zatím už aspoň připouštíme, že příroda někam míří, nevíme přesně kam, a že člověk na tom všem má mnohem větší podíl, než se zpočátku zdálo. Nejen svými výtvory a zásahy, ale také tím, jak žije, na co myslí, co cítí. Jsme přece jeden energetický systém, který má spoustu prostorových a časových smyček a ty se někde potkají, vytvoří vnější formu, která je ztvárněním určitého "zadání", na němž máme podíl. A je z toho třeba ta velká voda.

Nedávno jsem četla, že zatímco pozitivní myšlenky a hřejivé pocity prý stoupají vzhůru, lidská zloba se propadá do země a odtud se nám vrací v podobě zemětřesení, povodní, válek... Člověk se ale choval nerozumně i dřív. Proč právě my máme doplatit na hříchy staré několik set let?
Když mi voda sebere dům, je velmi obtížné pochopit, proč se to stalo zrovna mně. Jenže lidská bytost není něco, co se vynoří z nicoty a co se do té nicoty opět vnoří - mám na mysli narození a smrt. Duchovní podstata, která tvoří jádro člověka, je věčná, všichni jsme tady byli mnohokrát a není na nás páchána žádná křivda, i když se to tak může zdát. Nerad poukazuji v těchto souvislostech na reinkarnaci, v médiích se prezentuje obvykle velmi povrchně, ale že překážky v osobním životě nebo osudy celého národa či kontinentu jsou důsledkem něčeho minulého, o tom snad nikdo nepochybuje. Možnost vracet se zpátky a učit se, to je veliká milost - kdo by měl tu troufalost tvrdit, že za jeden život všechno obsáhl? Ostatně, řekl bych, že toto téma je opravdověji, více do hloubky zpracováváno ve zdejším, křesťanském prostředí (téma oběti), a nikoli v takzvaných východních filozofiích, k jejichž přívržencům bývám často neprávem zařazován. Ty představují předchozí stupeň, křesťanství pak nadstavbu. Což ale rozhodně neznamená, že východní nauky už nemají dnešnímu člověku co nabídnout. Naopak! Jsme tady totiž duchovně vzato taková velmi pestrá směsice. Široká škála náboženských přístupů je tudíž láskyplnou možností, kterou nám nabízí škola života.

A co nedostatek pokory a nadbytek lidské pýchy?
Tyhle vlastnosti bych jmenoval až v dalším pořadí. Pýcha, ano. My se dokonce pyšníme tím, že jsme zabloudili, i když tomu tak neříkáme - mluvíme o pokroku a o svobodě. Ale když přijdou povodně nebo osobní neštěstí, nejsme vůbec pyšní, spíš bezradní, zmatení.

Teď jste asi něco prozradil To se vám to za pomoci intuice předpovídá!
Nemyslete si, ani já nejsem vždycky schopen naslouchat. Ba někdy i slyším a přesto jsem pak "chytřejší"- různých našeptávačů, kteří to s námi myslí "dobře", těch je povícero. Meteorologie mi k rozvíjení této rozlišovací schopnosti připadá obzvláště vhodná. Přivedl mne k ní zájem o hvězdy, ale za vědce se nepovažuji. Je to dnes velká řehole, protože přináší úzkou specializaci za pomoci zcela určitých, soudobou vědou uznávaných postupů. V tom se necítím dobře, je mi tam tuze těsno. V idealizmu bych nejraději všechno přehlédl najednou jako ten, kdo řekl, že hmota je jen zamrzlé světlo. Uznejte, jak výstižně a zároveň poeticky je to vyjádřeno!

Nespletl jste se náhodou při výběru fakulty? To, o čem spolu mluvíme, má tak málo společného s vědou...
To se dneska jen tak zdá. Dřív náboženství inspirovalo vědu, ta se pokoušela pochopit určité zákonitosti, a kdo se přiblížil k pravdě, stal se i umělcem. Až potřeba rozvoje kritického myšlení vedla k rozdělení původní jednoty. Myslím, že je načase, aby nastal opačný posun a všechno se opět spojilo, avšak na novém, pokročilejším stupni.

Vraťme se k tomu, čím jsme začali. Jste zklamán, že ani po deseti letech veřejného vystupování necítíte významnější odezvu. Je to opravdu tak zlé?
Samozřejmě, spousta lidí dnes vnímá, že kudy se ubírá svět není zrovna to, o co by stáli. Změnit to můžeme zase jen my, lidé. Až se opět v každodenním životě uplatní etické normy a přesáhnou vliv těch, jimž není hanba žít na úkor ostatních, pak se začne život na této planetě zásadněji měnit. - Všichni se učíme. Nikdo nemůže říkat: "Já do té školy už nechci chodit..." Představme si, že naše učení probíhá ve spirále. Každé kolečko je o trochu výš a my objevujeme, jak to spolu souvisí, ale uběhne nějaká doba a my začneme pochybovat, někdejší pravda nám připadá jako omyl. Po čase, při jiném úhlu pohledu, opět nalezneme nový střípek pravdy. Jsem právě v období, kdy o všem pochybuji, ničemu nerozumím a měl bych být zticha. Možná je to i únava, jako u mnohých. Od té doby, co u nás pěstujeme kapitalismus, je většina z nás nucena příliš mnoho pracovat, aby vůbec přežila. V tom koloběhu někdy uteče celý život a když se ohlédneme, zjistíme, že nevíme, proč jsme vlastně žili. Pro práci? Pro děti? Ty jdou vlastní cestou, což je správné. Kolem nás je najednou prázdno. Kdo se ale dovede zklidnit, objeví, že to nejdůležitější, to nejkrásnější v životě je tiché a nenalezneme to ani v práci, ani v zábavě. Je to sdílení, je to potřeba naučit se milovat. Až ve ztišení obrátíme pozornost ke svému srdci, můžeme zaslechnout i jeho hlas. V tom hluku a shonu, kterým se necháváme pohlcovat, nanejvýš od něj uslyšíme: Právě jsi dostal infarkt!

KVĚTA PROCHÁZKOVÁ