Sedm usměvavých lidí v oranžových kombinézách skafandrů na fotografii. Sedm usměvavých lidí vzrušeně vyprávějících v záznamech televizních pořadů o své pouti za životním snem. Sedm usměvavých lidí mávajících do kamer cestou k odletu do vesmíru. Viděl jsem tyto obrázky snad tisíckrát.

Od prvních minut po ztrátě spojení s pozemním střediskem jsem sledoval to, co se v sobotu 1. února na obloze v Texasu stalo, když se vraceli ze své mise, a přece mi ten děsivý konec stále nejde dohromady s partou příjemných, vzdělaných a dobrosrdečných lidí. To, co jsem později viděl při smutečních aktech, ale nebylo bezmocné truchlení zlomených pozůstalých, byla to skutečná smuteční slavnost na paměť jejich života, závazek k dalšímu naplňování jejich snů.

Za sedm dní jsem se dozvěděl mnohé o těch, kteří šestnáct dní téměř bez povšimnutí kroužili nad našimi hlavami. Výpravy do vesmíru se zdají být tak rutinní záležitostí, že my novináři většinou zaznamenáme start raketoplánu, představíme vědecký program mise a nejzajímavějšího člena mezinárodní posádky, ale někdy máme co dělat, aby nám neuteklo, že se šťastně vrátili.

Když se onu osudnou sobotu na obrazovce objevila zpráva, že s raketoplánem byl přerušen kontakt, blesklo mi hlavou, že jen co přistanou, musím zaznamenat jejich dramatický návrat. Překvapilo mě, že nad Texasem už je raketoplán rozpoznatelný pouhou televizní kamerou. Bodů, za kterými se táhla bílá čára na obloze, přibývalo. Dlouho jsem si nechtěl připustit, že to znamená úplný konec Columbie a její posádky. Brzy se začala objevovat první jména, nejprve Illan Ramon, první izraelský Žid v kosmu, a Američan, kapitán Rick Husband; pak i další tři muži a dvě ženy. Rick, velitel výpravy, se narodil v Amarilu v Texasu, kde bydlí můj kamarád David. "Když to zasáhne tvůj domov, je to o to těžší," řekl mi David do telefonu.

Těch sedm se ale nenarodilo proto, abychom pro ně ronili slzy. Při smutečním aktu v Houstonu to jeden z jejich kolegů řekl hezky: "Jste v našich srdcích a budeme na vás myslet vždy s úsměvem." Při ceremoniích v Johnsonově vesmírném středisku a v Národní katedrále ve Washingtonu byly okamžiky, kdy se tento slib začal naplňovat a uplakané tváře příbuzných, přátel a kolegů astronautů chvílemi překryl úsměv.

Když se Illana Ramona zeptal jeden ze dvou lékařů na palubě, jak se cítí, řekl: "Je mi zle!" A když se ho zeptali, co se děje, odpověděl: "Mám zemskou nemoc, musím zůstat v kosmu déle, a ne se hned vracet." Při setkání pozůstalých v Houstonu někdo připomněl, jak Indka Kaplana Čávla zavolala ostatní k okénku a vzrušeně říkala: "Podívejte se do mých očí, zrcadlí se tam celá planeta."

Na astronauty, kteří dosáhli vrcholu svého snažení, zůstanou nejen hezké vzpomínky. Zemřeli doprovázeni láskou bližních, která pomáhá překonat bolest z nečekaného konce. Kaplana Čávla byla z hinduistické země, kde věří v reinkarnaci, a tak, když kolem vás proletí pestrobarevný pták, hned ji poznáte. Na zobáčku bude mít určitě doširoka otevřený úsměv.