Rozpor mezi dobře viditelným, a tím, co si zaslouží diváckou pozornost, je téměř každotýdenní dilema televizní reflexe uplynulých dní. Víkend korunovaný "velkolepým" vyhlášením staronových vítězů diváckého hlasování o ceny TýTý je vzorovým příkladem: Pozastavovat se nad věčným zmatením pojmů a kategorií (za vše viz vysloužilý kolotočář Pavel Poulíček, opět trapně vítězící v kategorii Moderátor sportovních pořadů), je stejně zbytečné a nesmyslné jako opakovaně žasnout nad tragikomickou setrvačností hlasu lidu, který tradičně nebere ohled na výkony reálně předvedené během uplynulého roku. Jedinou nejistotou - a zpětně i jediným jevem hodným jednovětého komentáře - tak byla i letos otázka, kolik zůstanou průvodci večerem dlužni léty vysloužené skvělé pověsti Marka Ebena. Počáteční křeč mechanické recitace naučených replik záhy povolila a Jiřina Jirásková spolu s rovnocenným asistentem Alešem Cibulkou nakonec obstáli se ctí.

To by bývalo bylo asi vše, proč se k sobotnímu přímém přenosu z nehostinného sjezdového sálu "Rudé stodoly" vůbec vracet. Žel Bohu ke každoročnímu televiznímu folklóru přibyl týž den ráno smutný kontrapunkt v podobě zprávy o smrti Miroslava Horníčka. Slova, která zazněla během večera z úst paní Jiráskové, nejen připomněla tohoto zvěčnělého průkopníka a klasika (mj. také) vkusné a chytré televizní zábavy. Zároveň konfrontovala onu právě probíhající oslavu pomíjivé známosti s vahou skutečné tvůrčí osobnosti. Ta zůstane v živé - a obrazovkou věčně a vděčně oživované - paměti diváků ještě dlouho poté, kdy se nad většinou dnešních hvězdiček dávno zavře hladina milosrdného zapomnění.

Názorně jsme si oprávněnost této "věštby" mohli ověřit hned následující nedělní dopoledne, kdy ČT 1 uvedla reprízu předposledního dílu věčně zelené televizní klasiky - seriálu Byli jednou dva písaři.