Pondělí 3. 3. 2003 Český rozhlas 3 - VLTAVA - 9.00 hodin

V současné společnosti není možné nevšimnout si velkého hnutí lidí velmi vzdělaných v hudebních stylech, proto jsem například v Bachových sonátách nepoužil violoncello, ale violu da gamba. Sarah Cunningham, která se podílela na realizaci tohoto snímku, je skvělou gambistkou. Zeptal jsem se jí, zda by měla zájem natáčet se mnou a ona odpověděla: "No, nevím..." Navrhl jsem jí tedy, aby přijela na týden ke mně domů a jen tak bychom hráli; kdyby se jí to nelíbilo, prostě by zase odjela. Sarah přijela a po dvou dnech řekla, že souhlasí, protože jsme si porozuměli ve stylu. Tato slova pronesl James Galway nedlouho poté, co vydavatelství BMG uvedlo na trh jeho nahrávku šesti flétnových sonát Johanna Sebastiana Bacha, na níž spoluúčinkuje také cembalista Phillip Moll. Je zajímavé, že Galway má ze všech svých nahrávek nejraději právě tyto sonáty a koncerty Carla Philippa Emanuela Bacha. Zkoušel hrát na barokní flétnu, ale nevěnuje se jí. Říká, že nemůže hrát na barokní flétnu na veřejnosti, protože koncertní sály mají okolo 2300 sedadel a 2200 lidí by nic neslyšelo. A kromě toho lidé už mají moderní uši a nejširší veřejnost není fanouškem "staré hudby". Galway se domnívá, že revoluce "staré hudby" mohla nastat jen díky tomu, že byl vynalezen mikrofon. Když postavíte mikrofon před soubor autentických nástrojů, zní to krásně, zatímco na koncertě se hudebníci v potu tváře snaží vydat ze sebe zvuk pro 800 posluchačů... Velice si vážím lidí jako jsou Christopher Hogwood, John Eliot Gardiner či Trevor Pinnock; myslím, že dělají úžasnou práci. Mám velkou sbírku jejich nahrávek pro informaci. Není možné poslechnout si tyto desky a nezměnit svůj pohled na věc. Něco z toho vám utkví v hlavě a vy se sami sebe zeptáte: "Chci hrát s takhle velkým vibrátem? Tak hlasitě nebo spíše jemněji?" To všechno vás hodně ovlivní, alespoň mě ano.