Jiří Cerha:
Mám rád tužky o dvou koncích
Vaše tvorba
byla vždy tak či onak spjata s divadlem. Dá se říci, že vás divadlo provází
celým životem?
Doslova od kolébky. Moje matka byla herečka, působila v Burianově herecké škole
společně s Brodským, Kopeckým, Zázvorkovou v době, než zavřeli D34 a Burian byl
transportován do koncentráku. Máma byla Burianovou školou silně ovlivněná,
čeština musela zvonit, doma se hodně zpívalo a v tomto duchu jsem byl vychováván.
Tak se stalo, že prý sotva jsem začal chodit, byl jsem postaven
na jeviště. Od dětství jsem recitoval, zpíval ve sboru pana Kulínského. Pak se ale
matka znovu vdala a přestěhovali jsme se do Strašic u Rokycan. Můj otec byl muzikant,
skládal pro divadlo Větrník, kde matka také hrála, byla
například první Tornádo Lou.
Takže už od ranného
dětství bylo jasné, že budete zpěvákem či hercem?
To vůbec nebylo tak jednoduché. Přišla mutace a to je doba, kdy kluk přestane
zpívat, a zároveň je to období, kdy se rozhoduje, co bude dělat. Já jsem byl ve
Strašicích u Rokycan, mutoval jsem, konzervatoř v nedohlednu, tak jsem šel na
zahradníka. Jsem tedy vystudovaný zahradník. Stejně jako například Sváťa Karásek,
se kterým jsem byl ve třídě. Ale mámě to moje zahradnictví nedalo a donutila mě, abych se přihlásil na herectví na DAMU. Jenže tenkrát nás tam bylo
nějak moc, a tak po roce a půl vylili mě plus dalších patnáct lidí. Šel jsem na
vojnu, tam jsem se poznal s Láďou Kantorem a založili jsme první C&K Vocal. Tehdy
se to jmenovalo HULIKAŠROT - Hudebně literární kabaret školní
roty a už tenkrát jsme vyhrávali vojenské soutěže. Po návratu z vojny jsem dělal
dva roky kulisáka v provazišti ve Vinohradském divadle a mezitím jsem se pokoušel jen
tak ze zájmu studovat sociologii. Ale zároveň mě zajímala
spousta dalších věcí. To mi říkal Láďa Kantor a vždycky mi nadával, že jsem
rozptýlenej, že bych se měl soustředit na jednu věc. Jenže já jsem blíženec a
soustředění mi dělá někdy potíže.
Mezi tu spoustu vašich zájmů
patří i láska k antice. To mi se zahradnictvím, přiznám se, nejde moc dohromady.
To začalo kdysi ve Strašicích. Tam byla ještě stará škola. Páni učitelé byli
fanatici svého oboru. Matikář byl zároveň vynikající houslista a dirigent,
dějepisářka vyprávěla dějiny jako pohádky. Ta ve mně probudila zájem o staré
Řecko, které miluji a čtu o něm všechno, co se mi dostane pod ruku. Už jsem tam byl
a rád bych se tam ke svým šedesátým narozeninám podíval znovu zevrubněji. Dokonce
jsem pro divadlo napsal hudbu k antické tetralogii Pokořitelé Tróje od Euripída.
Místy to byl téměř "antickej bigbít". Tehdy poezie byla zpívaná a
rytmická, každý básník svoje básně zpíval a doprovázel.
Máte velmi příjemně
posazený hlas. To jste hledal nebo je to od pána boha?
To mám odmalička. Máma byla ze mě šílená, protože jsem si v jednom kuse pískal.
Říkala mi: nepískej, tak jsem si začal zpívat. Pak říkala: ježišmarjá,
nezpívej, ten kluk furt zní! Když chlapi mutujou, klesne jim hlas o oktávu níž,
ženám zůstává. Já jsem jako dítě zpíval strašně vysoko a zajímalo mne, jestli mi ta fistule zůstane, tak jsem si to pořád zkoušel a udržel jsem
si ji. Netuše ještě, že právě na tom se zakládá metoda italského bell canta, kde
se od falzetu lehounce seshora spojují rejstříky. Zabývám se tím i profesionálně,
protože učím na konzervatoři. Můj obor je sice skladba, ale
přišli i zpěváci a měl jsem dost dobré výsledky. Každý rád podléhá svým
nápadům, jak zpívat, dokud se nedostane do ruky někomu, kdo mu pomůže hlas srovnat.
Jak člověk mluví, tak by měl i zpívat, protože řeč je počátek zpěvu.
C&K Vocal
se zrodil v roce 1969. Zakrátko jste ale zakotvili v Semaforu. Vzpomínáte ta tuto etapu
rád?
V Semaforu bylo krásně. Předvedli
jsme se Ferdovi Havlíkovi, ten zazářil, že má konečně swingující těleso,
nastoupili jsme rovnou do Kytice, dělali jsme tam i Zuzanu v lázni, Čas her a pořad
Jiří Suchý uvádí C&K Vocal jsme uváděli v divadle Ateliér, jezdili jsme na
festivaly. V Semaforu jsme strávili sedm let. Můj život se dělí po sedmi letech. Pak
přichází tragický zlom a nastává nová epocha. Když angažmá skončilo, šli jsme
na patnáct let na volnou nohu.
Dostali jste ze
Semaforu padáka?
Já bych tomu ani tak neříkal. Pan
Suchý nám sice po sedmi letech sdělil, že máme "tu jinou poetiku", ale
rozešli jsme se v dobrém a se všemi dosud nějak koexistujeme. Kytice byla geniální,
ale pak se vztahy začaly zauzlovávat a někteří lidé upadali do osobních problémů
a vztahů. Muselo se to nějak řešit. To je taková umělecká proměna. Je dobré po
čase vždycky vyčistit Augiášův chlév. Já to mám taky tak, i když u mě se to
projevuje spíš ve změně stylu, který dělám.
Jaký je to
chleba, být kapelou na volné noze?
Naším hlavním stanem se tehdy
stalo Branické divadlo, jezdili jsme na zájezdy, točili desky. Jenže to courání po
vlastech českých je zpočátku príma, když jste někde poprvé delší dobu, uděláte
si výlet po okolí, shlédnete různé pamětihodnosti. Ale když to vidíte podruhé,
potřetí a podesáté, už vás to tolik nenadchne. Toužil jsem po trvalém působišti.
To nastalo až po 89. roce, kdy nás pozval režisér Karel Kříž do tehdy ještě
Realistického divadla, později to bylo divadlo Labyrint. Nějaký čas jsme se
vzájemně oťukávali, než nás přijal do angažmá, a pak už se to valilo. Už jsme
byly ty "státní těla", jak říká Karel Kříž, která musejí, i kdyby
nemohly.
Jenže tehdy z nerozlučné
dvojice Cerha - Kantor, jejíž iniciály daly jméno skupině C&K Vocal, zůstala
polovina. Byl to fatální zlom ve vaší tvorbě?
Jistě, Ládík usoudil, že je důležité, aby jeho místo bylo jinde. Odešel na Hrad a
my jsme najednou byli trošku bezprizorní. On má velké organizační schopnosti, o tom
není sporu, já ho znám líp, než jeho maminka, protože jsem s ním strávil polovinu
života. Psal v noci a přes den pěstoval společenské styky, to vždycky musí dělat
jeden člověk a naplno. Tohle pro nás odpadlo, takže bylo
nesmírně cenné, že jsme nastoupili do divadla, kde dramaturgie určovala, co budeme
dělat. Bylo to nádherné období, zase jsme pracovali s poezií a dělali jsme kumšt.
Ale Láďa mi samozřejmě chyběl a chybí. Dneska už bohužel nepíše, ale byl to
vynikající textař, napsal řadu nádherných textů. To se nedá
odříznout a je to v té autorské dvojici polovina, co si budeme povídat.
Zhudebňujete
velikány světové poezie, Shakespeara, Préverta. Sonety například jsou notoricky
známá věc, není to trochu troufalost?
Jsem zvyklý psát hudbu na daný
text, je to pro mě inspirující, předem to určuje rytmus i intonaci, je to obrovská
pomůcka. Vždycky ale k textu přistupuji s úctou a pietou. Člověk má před jmény
jako je Shakespeare samozřejmě ostych. Sonety pro nás přeložil Martin Hilský, až
následně je pak vydal knižně. Na jeho překladu nás nejvíc oslovila současná
čeština. Je sdělný, jde po významu, po tom, co chtěl Shakespeare říct a nelpí na
jednotlivých slovech. Zhudebnit Sonety nebylo lehké, protože jsem ze sonetové formy
musel udělat formu písňovou, a to byla občas rvačka.
Promítá se do způsobu
tvorby, jestli je člověk na volné noze a koncertuje, nebo je v divadle a žije
divadlem?
V divadle to je hektické, divadlo je šílenství. A já potřebuji na práci čas.
Neskládám do počítače, mám tužku o dvou koncích, na jedné je tužka a na druhé
guma. Počáteční fáze skládání většinou vypadá tak, že co jedním koncem
napíšu, to druhým taky smažu. Jenže v divadle máte na inscenaci dva měsíce. Za tu
dobu jsem musel složit hudbu, napsat, nastudovat, nakorepetovat,
pak jsem v tom sám taky "skákal", tedy vážně umělecky tvořil. Navíc se
člověk naivně domníval, že lidi, kteří na něj chodili na koncerty, přijdou i do
divadla. Ó nikoliv. Zjistil jsem, že jsou dva druhy publika. Jedno chodí do divadla a druhé na koncerty. Spojuje to pár jedinců, kteří si nás našli i
v divadle. Přitom si nemyslím, že bychom v divadle klesli úrovní nebo že bychom
dělali jinou muziku. Ale nabyl jsem dojmu, že lidem divadelně založeným, pokud to
není vyloženě hudební divadlo, hudba v dramatu vlastně vadí.
Nevědí, co si s ní počít, pokud to není lehký žánr.
Ve své době
jste byli hodně známí, dnes je o vás slyšet už míň. Ne všichni prodejci mají na
svých pultech vaši poslední desku Démoni a divoucí divy, není vám to líto?
Líto mi to je, měli jsme s albem
velkou práci, ale je to problém distribuce. Desku nám vydala firma, která se kvůli
nám založila. To jsou ty světlé výjimky, které si nás našly i v divadle. Vložili
do toho i peníze, ale jsou to nováčci, takže se to pomalu rozbíhá. Hlavně je to
škoda pro posluchače, kteří se o nás nedozvědí. Kdysi jsme prodávali
čtyřicetitisícové náklady a ti lidé, kteří si nás kupovali, přece ještě
neumřeli. Byli to mladí lidé, studenti. Spíš se k nim ta informace prostě nedostane.
Nevyřešila by to třeba
nějaká šílená reklamní kampaň?
Šílená reklamní kampaň stojí šíleně peněz! Neustále o tom přemýšlím. Na
lidi se z devětadevadesáti procent valí cosi, za čím je spousta peněz. Taková
kultura. Nikoli nejlepší, ale ta, která je tvrdě zaplacená, podplacená a vnucená.
Bohužel je taková blbá doba a čím dál blbější. Jsem z toho docela disgustovaný.
Vůbec nezáleží na tom, jestli člověk zrovna stylově vyhovuje současné módě. I
kdybyste se přetrhla a namazala do písniček všechny šumy, svisty a chrochty a písnička se udusala k smrti, stejně tím nezajistíte, aby se prodávala.
To zajistíte penězi, které strčíte těm správným lidem.
Co s takovým
poznáním po tolika letech práce?
Samozřejmě se mě zmocňuje bezmoc,
skepse, obden si říkám, že se na to vykašlu, že mám dva roky do důchodu, že jsem
zahradník, mám hektarovou zahradu, která je docela hezká, umím se o ni starat a baví
mě to. Nejsem megaloman a nemyslím si, že na tom, co dělám, stojí svět, že je to
jediné, co bych zrovna musel dělat. Tolik věcí mě baví, tolik jsem toho ještě
nestihnul. Je toho spousta, co všechno potřebuju ještě udělat já jako člověk. A co
já vím, kolik let mě ještě čeká?
Optimističtější kapitola je
snad vaše účinkování ve Spirituál kvintetu.
To určitě. Se Spirituálem kvintetem se známe dávno. Tichota byl jedním z prvních
lidí, kteří C&K Vocal slyšeli, a řekl, že ho to oslovilo. Spirituály mám rád,
to byly kořeny, ze kterých jsem vyšel. Do Spirituál kvintetu jsem nastoupil v době,
kdy Olda Ortinský z velmi složitých zdravotních důvodů musel skončit.
Snažil jsem se ho nahradit, co mi síly stačily. Nebylo to lehké, musel jsem ze dne na
den nastudovat jejich program. Ale stylově jsou mi blízcí a myslím, že jsem do toho
vplul celkem hladce. Navíc tam panují ideální kolegiální vztahy, všechno se řeší v naprosté pohodě, nemůžu si stěžovat. Je to hezká práce. Dokonce
mě vyzvali, abych pro ně něco napsal. Jejich nový kompakt, Křídla holubic, je
pojmenován po mé písničce. Doufám, že to nebude píseň labutí.
JITKA ŠKÁPÍKOVÁ
Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ |