Povaha česká není příliš družná, spíše studená. Všimněte si, co nás dokáže rozehřát: občas mistrovský titul hokejistů... Vzpomenete si ještě na něco? Možná byste přidali něco, co nás dovede dohřát, a nemusí to být jen někteří politici. To v takové Jižní Americe se dovedou rozparádit nejen v souvislosti s fotbalovými úspěchy či neúspěchy, ale vezměte si třeba takový současný karneval. U nás? Možná někde díky několika nadšencům ožívají masopustní reje masek, ale jinak jsme spíše chladnější. Jistě to bude také souviset i s počasím. V únoru u nás bývá ještě zima, sníh, nevlídno. A únor v Jižní Americe? Přesně naopak! Vrchol léta! Neboli jako doba přímo stvořená pro slavnosti pod širým nebem.

Jsou místa, jako například v brazilském Riu de Janeiro, kde tančí mohutný průvod v rytmu samby městem. Tisíce děvčat obětují možná několikaměsíční mzdu na nákup co nejkrásnější masky, protože "co kdyby si našeho souboru, nebo dokonce právě mne, všimla třeba televize?"

Jsou jiná místa, jako například v bolivijských horách, kde tančí v rytmu bubnu stovky mužů s maskami "ďáblů" na obličeji. Masky mají vyceněné zuby, mohutné rohy a okolo nich ovinuté hady. Ženy se tady na průvod jen dívají. Všechno končí tím, že každá Indiánka si vede nebo spíše podpírá "toho svého", silně vrávorajícího, domů.

Pak jsou karibské karnevaly, kde není ani oficiální soutěž souborů samby, ani folklór tance "ďáblů", ale všeobecný hýřivý tanec masek v rytmu hudby tří kultur, a to všechno po celé poslední tři dny masopustu - v neděli, pondělí a úterý. V té době se nepracuje, nevyučuje, prostě se jen a jen slaví.

O masopustních rejích z Čech a Moravy máme písemné zprávy již ze 13. století, i když je to zvyk mnohem starší, vlastně předkřesťanský. Každého proto asi překvapí, že nejucelenější obraz slavení masopustu v době, kterou jsme si zvykli nazývat baroko, se u nás zachoval hlavně v klášterních sbírkách. Jeden z mnoha zbytků pohanských zvyklostí, které původně sloužily k udobřování různých božstev (stejně jako koleda), byl v klášteřích asi spíše trpěn. Když se podíváme do některého klášterního hudebního archivu, najdeme často nepřesně zapsané folklórní melodie a texty, které dost často místní varhaník znalý zákonů kompozice doplnil doprovodem. Některým sotva čitelným zápisům písní dal tóninu, rytmus a harmonii. Dokazuje to, že tyto písně o masopustu v klášteřích zněly. Programy koncertů té doby ukazují, že dokonce v tu dobu zněly skladby, které svou formou připomínají oficiální duchovní skladby. A tak na počest karnevalového bůžka Bakcha zněly např. litanie "Bakchu vinnej", zpíval se "Žaltář ženský", v 18. století najdeme dokonce celé "Vesperae Bacchanales" - karnevalové nešpory. Byla to jakási parodie na pravidelnou modlitbu večerních chval. Ten, kdo se pravidelně 365krát v roce modlil tuto hodinku, měl připravenou s geniálním humorem pro podvečer postu zvukovou hříčku, hold pohanskému patronu všeho hodování. V někom to může snad vyvolat i pohoršení a podezření z výsměchu hodnotám víry a křesťanského života. Ale možná tomu ve skutečnosti tak není. Já sám to opravdu vnímám z jiného úhlu pohledu.

Lidé si vždycky byli vědomi, že je potřeba dodávat potřebnou inspiraci a zdroj výživy duši i tělu. Karneval (od latinského carne vale - doslova "sbohem masu") byl přípravou na období, které mělo patřit více duši. Tělo mělo v následujících postních týdnech přijít zkrátka, aby sílila duše. A proto se tělu něco dopřálo o masopustu. V Německu začínali se svým hýřením už na podzim, u nás na konci listopadu, před adventem, který vložil pár týdnů střídmosti před Vánocemi. Vlastní masopust pak kulminoval 3 až 6 dnů před Popeleční středou (letos připadá na 5. březen, takže masopust bude kulminovat v prvních březnových dnech). Hostiny, průvody maškar, divadelní představení na veřejnosti i v soukromí, to vše bylo scénou pro bezpečné kritizování toho, o čem se jinak mluvit nesmělo. V italských Carnavalech například vyběhly do ulic celé tlupy jakýchsi blázínků, kteří měli u pasu místo mečíků jen tupé plácačky a pro tu chvíli bylo vše převráceno: vladař byl pasován na blázna a nejubožejší z ubohých se stal králem. Je zajímavé, že i naši barokní kazatelé horlí ve svých pomluvách, jak budou slavit svůj půst ti, jejichž život je masopust...

Překvapuje vás, že jako duchovní píšu o masopustním veselí a rozpustilosti? Možná to někoho i pohorší, ale byl jsem k tomu inspirován nejenom současným masopustním časem jako takovým, ale hlavně myšlenkou z díla německého benediktina Anselma Grüna, který je dobrým znalcem lidské duše ve všech jejích rozměrech. Rád bych vám tuto myšlenku předložil jako podnět pro kvalitnější prožívání vlastního života nejen v masopustním čase.

Je nutno si uvědomit, že každý z nás potřebuje trochu rozpustilosti, aby se dokázal oprostit od role, kterou jsme denně nuceni hrát před svým okolím. Je prostě nutno sejmout svou masku a nepotlačovat svou vitalitu. Rozpustilý člověk je bujný, vybočuje z normy, nežije tedy podle obecného mravu a normy, ale po svém. Jeho srdce překypuje radostí a životem. Každý z nás potřebuje prožít chvilku rozpustilosti, která nás učí odvaze důvěřovat vlastní vitalitě. Nemusíme se stále ohlížet na to, co si o nás myslí ti druzí, zda to, co činíme, ještě odpovídá všeobecným zvykům a očekáváním. Život se chce vyjádřit a někdy prostě překypuje: bývá bujný, dětský, spontánní. Udělat si předsevzetí, že budu spontánní, prostě nelze, protože by to byl paradox. Buď spontánní jsem, anebo nejsem. Ale jakmile takový chci být, už spontánní nejsem. Snad jsem jen disciplinovaný. Proto potřebujeme občas zakusit ten kousek rozpustilosti, aby nás uvedla ke svobodě. Chce to odstup od sebe samých, dovolíme-li si prostě jednou využít toho, co je v nás. Příliš často uvažujeme, co si o nás myslí ti druzí, jakým dojmem na ně působíme, co by bylo, kdybychom byli tací či onací. Rozpustilost znamená osvobození od úvah, co od nás druzí očekávají. Ponechme je stranou a důvěřujme životu v nás. Opustíme roli, kterou jindy hrajeme. Zbavíme se masky, deformující často naši vitalitu.

Rozpustilost znamená sršící živoucnost. Ale ani ta není vyrobitelná na povel. Leckdy v sobě pocítíme živost: proudí v každé naší žilce. Slova z nás jen tryskají a my jsme schopni nakazit celou společnost. Míváme v tu chvíli třeba i ztřeštěné nápady a z naší bujarosti přeskočí většinou stejná jiskra i na druhé. Vyzařuje z ní svoboda. I druzí se náhle cítí natolik svobodní, že začnou důvěřovat vlastním intuicím, důvěřovat dítěti v sobě, dítěti, které by si rádo hrálo, aniž by se ptalo po účelu a užitku. Dítě je totiž v kontaktu samo se sebou. Žije samo ze sebe, ne z očekávání svého okolí. I my dospělí zatoužíme často žít svůj život bez komplikací, úvah a ustavičného odvažování, co smíme, co bychom měli a co od nás očekává naše okolí. Když si kousek té rozpustilosti vyzkoušíme v těchto masopustních dnech, možná s radostí zjistíme, že se opravdu cítíme vnitřně svobodnější. Snad jste tedy pochopili, že moje pozvání k masopustu není pozváním k nějaké životní nevázanosti, ale k svobodnějšímu životnímu pocitu. A v tomto duchu tedy vzhůru do masopustního reje!