Řekne-li se poezie anglického baroka, vybaví se nám především dvě jména: jméno Johna Miltona, autora velkolepé náboženské epopeje Ztracený ráj, a jméno Johna Donna, tvůrce, u něhož se podivuhodně prolínal intelektualismus s duchovností. Jedním z nejpozoruhodnějších Donnových dědiců byl George Herbert. Narodil se 3. dubna 1593 ve vlivné aristokratické rodině. Studoval v Cambridgi a záhy získal skvělou pověst jako básník, hudebník a učenec. Původně uvažoval o duchovním poslání, ale byl zavát jinam: "fungoval" jako mluvčí univerzity a poslanec parlamentu za Montgomery. Nicméně ve svých 37 letech prošel krizí (mj. mu zemřela milovaná matka), která ho přiměla rezignovat na světskou kariéru a Herbert přijímá v roce 1630 svěcení. Stává se farářem v Bemertonu, kde oddaně a obětavě vykonává pastorační službu.

Před smrtí (1. 3. 1633) spálil své světské básně (od mládí psal latinské a anglické verše), takže svým dochovaným dílem nám ukázal pouze jednu ze svých tváří. Je to tvář trýzněná vnitřním zápasem, duchovním hledáním, které nezná "chvíli klidu", ale které je současně neviditelně projasňováno vědomím Boží existence. Sám básník volá: "Můj Bože, pohlédni k mé maličkosti; / nechť nemiluji Tě, nemiluji-li dosti." Svůj vnitřní zápas Herbert nesvádí tedy s nevírou či s pokušeními, ale vášnivě touží po co nejpřímějším spojení s Tvůrcem, po dosažení konečného a hlubinného míru: "Dopřej mi světla, zažeň chmury!"

Setkání s anglickým básníkem Herbertem v překladech Jiřího Pelána vám umožní Svět poezie vysílaný ČRo 3 -Vltava