Neděle 16. 3. 2003 Český rozhlas 2 - PRAHA
premiéra 16. března v 8.04, repríza 20. března v 0.04

Vímť já jeden krásný zámek nedaleko Jičína, ostává tam kováříček a má krásného syna. A v tom zámku panna byla, ovčáříčka milovala, milovala v tajnosti, přišla k němu v rychlosti.

Kde jsme skončili minule? Jedna zámecká slečna se měla ráda s jedním ovčákem? Náš úkol zní: Najít takovou historickou příhodu, která by svým průběhem odpovídala ději v jedné z nejznámějších českých písniček. Zdali se taková najde?

Tady jedna je: Jaroslav Mencl - Pověsti Jičínského kraje. Na jičínském zámku žil před dávnými a dávnými lety rytíř. Byl bohatý, pyšný a urozený. Měl dvě dcery - Meluzinu a Kateřinu. Starší Meluzina byla panna hodná, mírná, často poddané navštěvující, s nimi hovořící a jim pomáhající, rovněž se sama přírodou toulající a zpěvu ptáků naslouchající. Mladší Kateřina byla z jiného těsta. Záviděla. Záviděla a čekala. Čekala na chvíli, kdy by mohla sestře ublížit. A ta chvíle přišla. Meluzina si zase jako obvykle vyšlápla kamsi za město do lesa, a tam - hle, setkala se s mládencem, vedoucím bujného koně... Slovo dalo slovo, mladík jí porozprávěl, jak se splašil ve vsi kůň, všichni dostali ze zdivočelého zvířete strach, jenom on si naň troufl a zkrotil ho, no prostě nevinná rozmluva, po níž se ti dva už nikdy neviděli. Jenomže: Meluzinu sledovala mladší sestra. Mladíka samozřejmě neznala, ale kolemjdoucí stařena jí řekla: To je přece Vít, kovářův. A Kateřině to stačilo. Rychle se vrátila na zámek a ještě zatepla otci žalovala, že se Meluzina tajně schází - v lese! - s prostým mladíkem. Tatínek se rozzuřil a aniž si ověřil pravdivost onoho nařčení, dal milou Meluzinu ihned po jejím návratu internovat na hradě Kumburku. Mnoho let trvalo trápení chudery Meluziny. Plakávala ve svém neútulném obydlí, bědovala a lidé za větrných nocí naslouchali jejímu nářku: Meluzina, slyšíte? Ale ani když krutý otec po čase zemřel, z vězení se Meluzina nedostala. Kdyby se dostala, ujala by se - jako nejstarší dědička - celého panství. Což se Kateřině pochopitelně nezamlouvalo, a tak Meluzina trpěla v kumburské věži dál.

Nutno zdůraznit, že postava jménem Meluzina byla skutečnou historickou osobností. Byla francouzského původu a tradovalo se o ní, že to je mořská panna. Tato reálná francouzská šlechtična byla jakousi pramáti hraběcího rodu de Lusignan a zakladatelkou rodového sídla ve městě Lusignanu.

Vysvoboď mně - a vezmu si tě za muže!, tato slova adresovala Meluzina z okna svého nedobrovolného příbytku kolemjdoucím statným zbrojnošům a jejich ještě statnějšímu veliteli. Ten neváhal a souhlasil. Hrad vzdoroval celý den, už se stmívalo, když dobyvatelé vnikli dovnitř. Jeden za zraněných obránců jim prozradil, kde je Meluzina uvězněna. Vpadli do její cely s pochodněmi, jenomže vtom se vznítil střelný prach, uložený v obrovských sudech, zahřměla obrovská rána a celý hrad vyletěl do povětří. Všichni našli na Kumburce smrt. Z hrdého, krásného místa zbyly pouhé zříceniny. Déšť postupně smyl krev a taky vinu. Za nocí prý sedává na zbořené zdi sýček a v hlubokém temnu se ozývá jeho hrůzyplný hlas. Třeba to tak bylo, třeba ne.