Snažíte se používat liberální prvky výchovy svých rodičů i vůči synovi?
Ano, snažím se být maximálně liberální. Ale zrovna teď mám obavy, jestli jsem to nepřehnala.

Po absolvování herectví na DAMU jste odešla na osm let do Rubínu a potom poprvé vstoupila do angažmá v Národním divadle, odkud jste zanedlouho odešla. Proč jste se později rozhodla podruhé vstoupit do téže řeky?
Tehdy jsem měla velké problémy s adaptací, protože divadlo, ze kterého jsem přišla, bylo jak lidsky, tak umělecky založeno na odlišných principech. Zdálo se mi, že se nedokážu přizpůsobit a dělalo mně to velké potíže. Tak jsem se rozhodla odejít. Nic špatného se mi v Národním divadle nedělo, spíš jsem se necítila a byla to víceméně moje chyba. Teď už jsem tady skoro deset let a tak o tom snad můžu mluvit. Myslím, že tento náraz prožije skoro každý, kdo sem vstoupí. Je docela obtížné si tady najít místo a vybudovat si pozici. Snad se mi to podařilo. Každopádně zatím se do jiného angažmá nechystám, vracet se podruhé by už bylo trapné.

Co vám přineslo období v Rubínu?
Byl to velký kontrast proti Národnímu divadlu. Posléze mě však Národní divadlo přineslo zkušenosti, které bych v Rubínu nikdy nezískala. Takže je to oboustranné. Doba v Rubínu mně přinesla - je to absurdní, protože to bylo za minulého režimu - pocit ohromné svobody. Byla jsem tam zavřená ve sklepě, ale s lidmi, se kterými jsem byla velice úzce spjatá. Bylo to divadlo komunitního typu, kde se celý soubor podílel na dramaturgii, dokonce třeba i na režii, všichni sdíleli nejen pracovní, ale i osobní čas. To je v jisté fázi vývoje mladého herce okouzlující a intenzivní. Říkám otevřeně, že dneska bych to už nevydržela a nechtěla. Na druhé straně, takové divadlo má určitou omezenou dobu, energie se samozřejmě časem vyčerpá. Unaví se vztahy a tvůrčí invence, kterou soubor disponuje. Po určité etapě je odsouzeno k zániku, což se taky stalo. V Národním divadle je strašně těžké obstát, uhájit si svoje místo. Je to divadlo založené na toleranci, na koexistenci různorodých osobností, které mnohdy spolu nemusí souznět, ale musí spolu vycházet na jevišti a umět na sebe slyšet. To jsem zjistila tady a musím říct, že jsem za to vděčná.

Jaký impuls vás přesvědčil vrátit se?
Po odchodu z Národního divadla jsem měla hodně složité a rozptýlené období. Prošla jsem téměř všemi pražskými divadly. Byla jsem v Labyrintu, Na zábradlí, hostovala jsem na Vinohradech, v té době jsem si mnohé ujasnila. Získala jsem pocit, že ve druhém kole snad obstojím lépe. Velké divadlo mě vždycky lákalo.

V Romeovi a Julii jste hrála už téměř všechny ženské role.
Ano, kromě paní Montekové, což mě asi ještě čeká. Teď hraju paní Kapuletovou, je to paradoxní situace, protože zároveň v Rokoku hraju Chůvu v Saudkově překladu. Jeden večer v Topolově překladu Kapuletovou a druhý večer v Saudkově překladu Chůvu. Musím říct, že mě to hodně namáhá, protože jsem předtím hrála Julii, ta inscenace měla asi 180 repríz. I když je to dávno, mám ten Saudkův překlad strašně zadřený. Tu hru umím skoro celou zpaměti.

Můžete srovnat oba překlady?
Na kritické srovnání si samozřejmě netroufnu. Saudkův překlad je hodně básnický a košatý, ale dnes už možná svým způsobem archaický. Topolův překlad je nádherný, úsporný a věcný. Je z roku 1963 a je, podle mě, moderní.

Několikrát jste hrála v současných českých hrách. Jsou vám bližší velké klasické role nebo současná dramatika?
Současné hry většinou nemají moc úspěch, ať už vinou dramatiků nebo režisérů. Také na ně často nechodí diváci. Přesto si myslím, že se tyto hry uvádět mají. Je zvláštní, že třeba současná anglická dramatika u českého diváka úspěch má. Ať už jde o Crimpa, Marbera, Stopparda nebo Ravenhilla - většinou jsou to velice úspěšné inscenace.

Které své současné role si nejvíc vážíte?
Herec se vždycky nejvíc nadře na velkých klasických rolích. Marii Stuartovnu hrajeme všichni rádi. Moje role je technicky velice náročná, je těžká i na mluvní projev, text je obtížný. Mám dvě nádherné role v Kolowratu - Veru v Bernhardově hře Před Penzí a Corinu v Crimpově Venkovu. Je úžasné, že si člověk z těch velkých, technicky náročných rolí může "odskočit" do Kolowratu - do rolí úplně současných. To je pro herce velice občerstvující i záchranné. Je fakt, že hrát jen velkou klasiku by mě nebavilo.

V inscenaci Venkov představujete manželský pár se svým bývalým manželem Ondřejem Pavelkou. Jak se vám spolu hraje?
Víte, my už jsme s Pavelkou hráli spolu jako nemanželé - právě v Romeovi a Julii. On hrál Merkucia a já jako Julie jsem byla zrovna vdaná za Romea. Pak jsme hráli Fausta a Markétu - jako manželé. Takže teď zase hrajeme manžele Richarda a Corinu jako nemanželé.

Jako své životní partnery jste si vybírala velmi vyhraněné muže. Jak se žije s Karlem Steigerwaldem a jeho ironií?
Je to hodně vyhraněný muž, který často vzbuzuje kontroverzní reakce. (smích) A ty reakce je někdy potřeba ustát. Ale na druhé straně má velký smysl pro humor, je hrozně vtipný. A protože jak známo, humor je záchrana manželství, doufám, že to bude dobré.

Kde jsou kořeny toho pochybovačství o sobě samé, které v sobě máte?
Myslím, že pochybovat o sobě je základní vlastností inteligentního člověka. Skepse vůči sobě, světu a autoritám je asi základní intelektuální princip našeho století, který se prostě nedá překročit. Nehorázný optimismus už dneska snad ani mít nelze. Je důležité, aby skepse člověka nedemolovala a nezraňovala, což se někdy stane. Herec totiž nemůže být bez sebevědomí. Je to takový tanec na hřebenu vlny. Sebevědomí je nutné, ale když je přehnané, tak se mění v nedostatečnou kritičnost. Díky rodinné výchově jsem sama k sobě o něco více kritická, než je obvyklé.

Také toužíte po harmonii.
Druhá strana skeptika. Skeptik pořád něco zpochybňuje, ale na druhou stranu by byl rád, kdyby bylo všechno v pořádku. Jsem ve znamení vah, mám to těžké. Toužím po harmonii, ale ta skepse uvnitř mě žere. Někdy se mi zdá, že už jsem blízko, ale ten pocit trvá obvykle jen do rána. Druhá polovina života je o dost obtížnější než ta první. A vzhledem k tomu, že se k ní začínám blížit, tak tuším, že je náročné druhou půlku prožít nějak "harmonicky". Na člověka čekají horší nástrahy a problémy k řešení. Umět harmonicky prožít stáří, mně připadá jako největší umění.

Ale člověk už se přece jenom trošku zná. Má nadhled sám nad sebou.
No, ale nač jsou vám zkušenosti, když jste stará!?

Na co se těšíte v blízké době?
Vždycky se těším, když začíná nová práce. Ještě jsem se divadla nepřejedla. Vysněné role nemám. Ze zkušenosti vím, že herce často překvapí role, kterou vůbec neznal. Hodně mě zajímají režiséři, jejich způsoby práce. Baví mě pozorovat i účastnit se toho procesu, a to i u těch extrémističtějších režisérů, kteří jsou ve svých metodách neobvyklí a zvláštní. Nastupující režisérskou generaci považuji za silnou. Jsem vděčná, že jsem se stihla setkat i s tou starší generací režisérů, že jsem hrála u Grossmana, u Smočka, s panem Macháčkem jsem stála na jevišti, s Kačerem, s Krejčou. Ti mladí už se k tomu těžko dostanou.

Odkud pramení váš silný vztah k Janáčkovi?
To mám zase z domova. Moji rodiče se vážné hudbě vždycky věnovali. Už v pěti letech jsem dokázala říct, kudy ta Vltava teče. Dodnes mám vážnou hudbu hodně ráda. Zajímám se o současnou vážnou hudbu, která je náročná. Můj muž vždycky, když to poslouchám, říká, jestli se mi nezasekla deska. Je to součást mého života.

KATEŘINA ONDROUŠKOVÁ