Britský premiér Tony Blair téměř nikdy neztrácí nervy, natož aby se pouštěl do kritiky médií. Na jaře 1999 se ale neudržel. BBC a další vlivné londýnské sdělovací prostředky začaly zpochybňovat výsledky bombardování Jugoslávie a upozorňovaly na přehmaty vojáků a zbytečné civilní oběti. Blair patřil mezi zastánce útoku, který měl zastavit násilí v Kosovu. Jak ale běžely týdny a konec války byl v nedohlednu, jindy klidný premiér ztrácel sebekontrolu. "Média by si měla uvědomit, kde stojí dobro a zlo a podle toho vytvářet obraz světa," rozčiloval se. Co si britský politik přál? Zdánlivě bohulibou věc, prkotinu, maličkost. Jen aby média všechno dění kolem války prosívala přes jemná oka logiky, že Blairova vláda je na straně dobra, zatímco na druhé straně je sám Lucifer nebo Jack Rozparovač. Žádal, aby zprávy neustále připomínaly, že NATO bojuje za spravedlivou věc ve jménu DOBRA.

Tisk odpověděl na Blairovo vztekání velmi ostře. Připomněl mu, že média nejsou od toho, aby udržovala morálku a vlastenectví národa, nýbrž mají objektivně popisovat dění. Letecký útok na Jugoslávii naštěstí brzy skončil a debata nad rolí svobodných médií ve vojenském konfliktu utichla. Svět nyní stojí na prahu nové války v Iráku a dohady o tom, jaký prostor pro nezávislé informování mají v demokratické společnosti sdělovací prostředky, znovu ožívá. Agentura AP přinesla analýzu, která tvrdí, že většina amerických médií buď přímo nebo nepřímo podporuje politiku prezidenta Bushe. Kritika jeho postoje vůči Iráku není v USA slyšet. Ve Francii nebo v Belgii naopak nenajdete komentátora, který by válku proti Bagdádu schvaloval. Jak je možné, že novináři ze tří států svobodného světa dojdou k tak rozdílnému hodnocení situace? To se dá jejich myšlení tak snadno chytit do pasti vlastenectví nebo patosu?

Otázka se dá i otočit. Mohou vůbec média v Americe razantně vystoupit proti politice, která se označuje za pěst namířenou proti ZLU? Pavel Tigrid nedávno v jednom rozhovoru uvedl, že když Václav Klaus kdysi nazval někoho nepřítelem, opravoval ho, ať mu říká "odpůrce", nikoliv nepřítel. Mezi nepřítelem a odpůrcem je rozdíl. Stejně jako je velký rozdíl mezi "pouhým" nepřítelem a ďáblem nebo vyvrhelem lidstva.

Myslím, že krajní a tvrdá rétorika patří k předválečné i válečné atmosféře. Je to však taky trik, jak znemožnit jiný pohled na danou situaci. Nezávislá média svobodného světa se pak dostávají do nelehkého dilematu. Buď budou plnit roli kritického pozorovatele nebo v zápalu atmosféry zapomenou na své poslání a podlehnou vytí mocenské smečky. BBC a další britská média v roce 1999 ukázala, že vzdor se vyplatí a dá se unést. Objektivní informace totiž nezná vlast, krev ani půdu a tak by to mělo zůstat.