To přece už znám. Takový pocit občas člověk mívá i při sledování televize. Skoro festival "déja vu" nabídla obrazovka předminulý týden.

V řadě atraktivních televizních premiér filmových hitů dorazila do čerstvé nabídky HBO i válečná megapodívaná s názvem Pearl Harbor. Z velkého plátna a za podpory mohutného zvuku možná může toto "strhující válečné drama" diváka oslnit a ohlušit. Bez ataku akčních efektů z něj však na obrazovce zůstává přihlouplé a obehrané schéma milostné banality ve velkolepých válečných kulisách. Samozřejmě příslušně kořeněné koňskými dávkami cukerínového sentimentu a dunivého patosu patriotického heroismu, tak dobře známých z někdejších plakátových opusů Mosfilmu o Velké vlastenecké válce.

O poznání děsivější schůzkou s oživlou mrtvolou minulosti se o pár dní později stal další díl seriálu České televize o tuzemských seriálech Pokračování příště. Už předchozí části cyklu účelově parazitujícího na divácké nostalgii budily rozpaky nad jeho pojetím a smyslem. Teprve středeční večer věnovaný bolševické agitce s názvem Gottwald však názorně předvedl, jak nechutné může být dnešní kšeftování s minulou lží. Poskytnout protřelému normalizačnímu propagandistovi, doc. PhDr. Jaroslava Matějkovi, CSc. (mj. i spolutvůrci další dobové odpornosti - velkoseriálu Rodáci), téměř hodinu veřejnoprávního času k bezostyšné obhajobě "uměleckých a historických kvalit díla" vyrobeného v duchu úvodní seriálové proklamace "o životě a díle Klementa Gottwalda, které v novodobých dějinách našich národů představují hodnotu z nejcennějších", je v lepším případě hloupost. V horším případě osudové předznamenání dnešní reality, kdy právě Gottwaldovi pohrobci (ve vzácné pravo-levé shodě) opět vytáhli osvědčenou sudetoněmeckou kartu a opět rozhodli, kdo bude naším prezidentem. Déja vu.

Stylovou tečkou za týdnem ozvěn minulosti, a zároveň epilogem předvolební kampaně Václava Klause na obrazovce TV NOVA, byla nedělní Sedmička s novým prezidentem. Ta tam byla arogance, ironie, hysterie, skákání do řeči, údivné kroucení hlavou, kádrování otázek atd. atd. Oboustranně. Místo toho se neustále děkovalo, netrvalo na odpovědích, a vůbec vzorově hladilo po srsti. Opět předvedená vzájemná vstřícnost, umocněná zas ne tak dávnou "postmobilizační" praxí, dává tušit, že účel bude i nadále světit prostředky a pronesená slova nebudou opět nikoho k ničemu zavazovat.

Jaký by asi byl reálný kurs sázky na budoucí prezidentskou milost pro jednoho nejmenovaného televizního ředitele?