Doufám, že až se vám tyto řádky dostanou do rukou, svět se stále ještě bude přít o to, zda je problém Iráku tak akutní, aby bylo nutné přistoupit bez dalšího čekání k použití síly. Už sama debata v Radě bezpečnosti a diplomatická aktivita kolem ní je ale taková malá válka. Slovní válka. Ne o Irák ale o budoucí uspořádání světa. Francouzský prezident a jeho ministr zahraničí už to začali říkat naplno. Řeklo to i veřejné mínění desítek zemí: Svět musí být multipolární. Mezinárodní společenství nemůže vložit svůj osud do rukou jedné mocnosti, i když je bezpříkladně silná. Takové uspořádání světa by neodpovídalo dnešnímu stupni globalizace. Od skončení studené války má mezinárodní společenství konečně možnost používat OSN jako nástroj k řešení problémů ohrožujících mír na planetě, nebo nezávislost suverénních států či lidská práva. Charta OSN a Rada bezpečnosti se v tomto smyslu konečně začínají prosazovat jako hodnotné mechanismy.

Drtivá většina členských států OSN požaduje, aby se také irácká krize řešila jejich prostřednictvím. Vidí v tom nejen možnost odstranění iráckého problému ale také záruku respektování mezinárodního práva, tedy záruku toho, že se i oni dovolají, budou-li někdy ohrožováni tak, jak se dnes cítí ohroženy Spojené státy. Charta OSN zapovídá použití síly a hrozbu silou a dává jen Radě bezpečnosti mandát k rozhodování o tom, kdy je třeba sáhnout ke zbraním.

Ke konci února si v New York Times správně všiml americký novinář Richard Bernstein, že "Evropa má k OSN vztah, který s ní Spojené státy nesdílejí". Těmito slovy je nadepsána jeho analýza. O pár dní později nadepisuje International Herald Tribune (IHT) komentář amerického spisovatele Normana Mailera slovy "Získáme imperium, ztratíme demokracii" a v témže deníku varuje americký senátor Robert Byrd před úmyslem Bushovy vlády zahájit proti Iráku preventivní válku a vytvořit tak představu, že kterýkoli stát může napadnout jiný stát, začne-li se jím cítit ohrožen. Rozpoutání preventivní války proti Iráku by znamenalo rozbití křehkého mezinárodního systému, na který ostatní státy spoléhají jako na záruku své bezpečnosti. Rada bezpečnosti nenese své jméno nadarmo. Když Spojené státy a Velká Británie předkládaly 24. února Radě ke schválení novou rezoluci k Iráku, velmi usilovaly o její schválení potřebným počtem hlasů. Věnovaly řadu diplomatických demarší snaze zvrátit v Radě poměr hlasů. Chtěly totiž vést válku s Irákem legálně, podle práva - podle mezinárodního práva - a ne v rozporu s Chartou OSN. Ta rezoluce je k tomu měla oprávnit. Ale George Bush - na rozdíl od Tonyho Blaira - nicméně hned prohlásil, že Amerika nový souhlas Rady nepotřebuje. A že účelnost či zbytečnost Rady bezpečnosti se prokáže právě tím, zda americký návrh schválí, či ne.

Není snad třeba vysvětlovat rozdíl mezi pohledem George W. Bushe na poslání Rady bezpečnosti a pohledem zbytku světa. (Samozřejmě s výjimkou Saddáma Husajna. Ten Radou bezpečnosti zcela pohrdá. Jejím příkazům se podřizuje - ironií osudu - jen pod hrozbou zbraní, které je proti němu připraven použít právě George W. Bush. To je jeden z paradoxů současné situace. Ten nás ale nesmí odvést od tématu.

Rád se opřu ještě o jeden názor Američana. O názor Grahama I. Fullera, bývalého předsedy Národní zpravodajské rady CIA. Četl jsem ho také v IHT (12. 2. 2003). Fuller polemizuje s dnes už pověstným výrokem Donalda Rumsfelda a říká, že "starý" svět, staré hodnoty představuje spíš Amerika než odbojné evropské země. Ti nepoddajní Evropané připadají Fullerovi jako "rodící se svět". Staletí válek je přiměla budovat novou formaci, EU, v níž se každý zavazuje k dodržování lidských práv, občanských svobod a pravidel demokracie. Je to poprvé, co vzniká nové imperium prostřednictvím obecného souhlasu, tedy konsenzu, a jednotné vůle - a ne na základě dobyvačné expanze a násilí.

Síla zbraní neztratí svou klíčovou roli v zítřejším světě, ale měla by to být síla opřená o společnou vůli mezinárodního společenství.

Fuller souhlasí s tím, že vleklost jednání ve Spojených národech může být k zoufání, ale přesto dokázala OSN mnohokrát prosadit právo a řád. I Bush raději požádal Radu bezpečnosti o souhlas se svým záměrem napadnout Irák a skoncovat s režimem Saddáma Husajna. Svědčí to o tom, že i on si uvědomuje, jak dalece už se svět vzdálil donedávna běžným praktikám práva silnějšího a kam už svět došel v prosazování práva na základě vůle celého společenství.

I když jsem v závěru myšlenky G. Fullera zhustil, nenechávají snad nikoho na pochybách, že debata v Radě bezpečnosti není jen o Iráku. (25. 2. 2003)