Co bylo dřív, televizní pořady nebo zápisky pro knihu?
První je natáčení, tedy telefejetony, pak knížka. Ovšem je moc těžké říci, co mám raději. Své dojmy rád sděluji jak písemnou formou, tak prostřednictvím telefejetonů. A když jsem jel do Provence, Bretaně a Normandie, už jsem měl v plánu napsat i knihu.

Televizní práce je jiná než rozhlasová.
Ano, zásadně. Pro nás - rozhlasáky je to moc zajímavé a proto ji mám rád nejen já, ale i další původní rozhlasáci, třeba Milan Fridrich nebo Petr Voldán. Na jedné straně scénáře píšeme text, na druhé straně to, co chceme filmovat, co by se mělo objevit v záběru. Jde tedy o jinou práci, než na jakou jsme zvyklí. V televizi za sebe musíme umět nechat mluvit obrázky.

Značnou roli v této práci jistě hrají kameramané!
Musím říct, že jsem měl na kameramany velké štěstí. Jak Zdeněk Úlehla, který se mnou dělal Provence, tak teď Pavel Brynych, jsou úžasní. Viděl jsem hotové filmy jen pár dní před jejich premiérou a moc se mi to líbilo. Říkal jsem si, že jsem mohl komentář ještě zkrátit, aby ty úžasné obrázky mohly mluvit samy za sebe.

Stalo se vám někdy, že jste si něco vymyslel a pak nedošlo k realizaci, třeba proto, že by to bylo příliš drahé?
A nebo blbé, to se pochopitelně také stalo. V tomto ohledu nejvíc spolupracuji s režisérem, který mi často vysvětloval, že něco nejde a něco by šlo udělat lépe. Takže on často korigoval moje záměry.

Co třeba nešlo?
Třeba na jednom ostrově v Provence jsem chtěl mít záběr, jak se Edmont Dantes dostal ven z pytle. Nakonec Jarda Večeřa přišel na to, že rozfázujeme simulaci pohybu v moři. Tak vznikl obrázek odpovídající mému textu. V té asi patnáctivteřinové sekvenci je vidět několik záběrů, které dohromady tvoří náš záměr. To pro mě bylo zcela nové. Musel jsem uznat, že to pan režisér vymyslel skvěle.

Sedm let jste strávil jako rozhlasový zpravodaj v USA, teď zastáváte stejnou funkci ve Francii. V čem jsou Francouzi jiní než Američani?
Dokáží si lépe vychutnat život. Američané před sebou musejí mít nějaký cíl, za něčím se ženou a chtějí uspět, Francouzi jsou větší požitkáři. Chtějí spokojeně žít a mají radost z takových věcí, jakými jsou třeba dobré jídlo nebo dobré víno.

Will Hunting je dospívající mládenec z chudinské čtvrti, který se živí manuálními pracemi - zastihujeme jej, jak na místní vysoké škole myje podlahu, později pracuje v demoliční četě apod. Žije tak říkajíc ze dne na den, rád se účastní rvaček či krádeží aut. Na policii má už dlouhý seznam prohřešků - jenže nikdy za ně nebyl odsouzen. Ač se pokaždé hájil sám, vždy si připravil dokonalou obranu, proti níž nikdo nic nezmohl. Will totiž nemá žádné vyšší vzdělání, je vlastně samoukem, ale projevuje se jako génius s mimořádnou pamětí i kombinačními schopnostmi. U soudu je třeba schopen vyrukovat s dávno zapomenutým precedentem z roku 1798...

Film Dobrý Will Hunting sice neřeší otázku, kde na to vzal čas, když se musel sám živit, ale tato skutečnost existuje jako neměný stav. Jenže asociálně se chovající Will (v mimořádně sugestivním ztvárnění Matta Damona), zdánlivě lhostejný ke svému okolí a zejména k těm, kteří by od něho čekali opětovaný cit, nemá ani v nejmenším potřebu své schopnosti veřejně prezentovat. Když mu profesor matematiky, ohromený jeho schopnostmi, nabídne pomocnou ruku, musí spolu s nápomocným psychiatrem překonávat Willovu lhostejnost.

Willův osud tvoří zřetelnou polemiku s americkým způsobem života, jenž je založen na honbě za ziskem a kariérou. Will takovou cestu programově odmítá, neprve pro nihilistickém rozpoložení, později ovšem - po svém prohlédnutí - upřednostní lásku, které se tolik obával, a namísto lukrativní pracovní nabídky volí cestu za svou dívkou, která odjela studovat medicínu do Kalifornie.

Dobrý Will Hunting protestuje proti vypočítavosti jako životnímu stylu, avšak sám se přidržuje osvědčených hollywoodských schémat včetně šťastného rozuzlení. Nakonec sledujeme jednou úsměvnou, jindy dojemnou pohádku (pohybující se na půdorysu Popelky) o tvrdohlavém géniovi, kterého se podařilo otevřít světu. Naplňují ji v zásadě ušlechtilé bytosti, přemýšlející jen o tom, jak pomoci jednomu svéráznému, nepřizpůsobivému géniovi. Režijní styl kdysi nezávislého režiséra Guse van Santa se přizpůsobil hollywoodským normám a film nepřesahuje dobře odvedené řemeslo. Ale díky za nesmírně vstřícnou a zušlechťující podívanou, která se rozhodně liší od prázdné nadutosti mnohých hitů.

Čtvrtek 20. 3. 2003 NOVA - 23.00 hodin

Režie Dick Lowry. Hrají Michelle Lee, Peter Coyote, Joshua Keaton, Donnelly Rhodes, Rex Linn a další.

Pátek 21. 3. 2003 NOVA - 21.35 hodin

Režie Joel Schumacher. Hrají Michael Douglas, Robert Duvall, Barbara Hersheyová, Rachel Ticotinová, Tuesday Weldová a další.

Neděle 23. 3. 2003 ČT 2 - 23.15 hodin

Nyní spatříme Hanekeův nejnovější snímek Pianistka, natočený v rakousko-francouzské koprodukci. Režisér se zde opět orientuje na patologické zákruty v lidském nitru, opět si všimneme motivu osudově roztáčené spirály hýčkaných úchylek. Načrtává dusné vztahy mezi panovačnou matkou (vynikající Annie Girardotová se svým protivně hašteřivým hlasem) a její stárnoucí dcerou (Isabelle Huppertová rozehrála bravurní koncert nervozity a zdánlivě nevyzpytatelných reakcí), uznávanou klavíristkou, která uměleckou kariéru vyměnila za pedagogickou činnost.

Vzájemné nesváry jsou sice rozehrány bravurně, avšak konečnému vyznění škodí zbytečně akcentovaný psychopatický rys dceřiny osobnosti, kolem něhož se rozkmitává výlučná zápletka. Haneke načrtává již stárnoucí hrdinku, která trpí podivným konglomerátem sexuálních úchylek masochistického zaměření, zabraňujících jí navázat trvalejší vztah. Nevíme, zda prvopočátky spadají do rodinné výchovy (leccos tomu nasvědčuje), zkoumány jsou především její nynější výstřední podoby.

Navenek upjatá žena (stačí si všimnout její prudérně kazatelské reakce, když jednoho ze svých žáků zastihne, jak si prohlíží necudné obrázky) totiž sama potají navštěvuje pornografické seance, pokradmu šmíruje milence v autě, jedné ze svých žaček dokonce do kapsy nasype rozdrcené skleněné střepy. Zprvu odmítá i dvoření svého přidrzle dotírajícího studenta (Benoit Magimel), jehož posléze znechutí obšírným seznamem perverzit, které od něho očekává...

Haneke působivě rozehrává sexuální obsese, ale opět přihlížíme jen výlučné hříčce s abnormální hrdinkou, která umanutým vyznáváním lásky vytažena z dosavadní ulity jen prozradí své deformované sny. Snad lze určité shody vysledovat s dávným Polanského Hnusem (kdysi uvedeným na ČT), téměř klinickým záznamem duševního onemocnění, avšak důraz je položen především na místy šokující bizarnost, jak jasně dokládají sbližovací výjevy, ať již se odehrávají na záchodcích či později v bytě. Příběh totiž vypovídá jen o sexuální zvrácenosti stále méně potlačovatelné či tajitelné a současně o strachu z jejího naplnění.

Třebaže vykreslení jednotlivých postav i jejich všední existence je nepochybně působivé (v neposlední míře zásluhou hereckého ztvárnění), přinášené sdělení je fádní a vlastně nicotné. Obraz přítomnosti, zkoumající i postavení vážné hudby a dotýkající se skomírající tradice domáckého muzicírování, je tak spíše zatemněn než rozkryt, neboť se vyžívá jen ve spíše odpuzujících akcentech na hrdinčinu sexuální posedlost, než že by sděloval i něco mimo to.

Již dávno pryč jsou doby, kdy otevřeně zobrazený sex byl důvodem k mravnostním skandálům. Ale současně tento sugestivně natočený film vyvolává znepokojení, že milostné příběhy stále patrněji podléhají nejrůznějším vyšinutostem, ba zvrácenostem, jako kdyby se filmaři obávali, že úplně obyčejný příběh lásky nebude nikoho zajímat.