12
vychází 10. 3. 2003

Tipy ČRo

Dvě velké symfonie z Rudolfina

Další večer letošní abonentní řady A/B České filharmonie patří přednímu českému dirigentovi Ondřeji Kukalovi. Je velmi dobré a prozíravé, že ho tento orchestr zve čím dále častěji - jde o významnou uměleckou osobnost, navíc velmi všestrannou a zajímavou. Vedle své dirigentské činnosti se věnuje kompozici, jako houslista už od svých počátků přispívá do sféry komorní hudby. Jeden čas pravidelně působil jako dirigent Rozhlasových symfoniků. Naše hudební fonotéka mu vděčí za nejeden pozoruhodný snímek (např. se symfoniemi Foersterovými a Krejčího, s Novákovým Panem a s řadou dalších titulů). Dobře ho znají návštěvníci abonentních cyklů Pražského komorního orchestru, kde řadu let působí jako jeden z jeho koncertních mistrů. Zvláštní kapitolou jeho dosavadní umělecké dráhy je Český komorní orchestr, s nímž jako jeho šéf navazuje na jedinečné tradice talichovské a vlachovské. V současné době je šéfem Filharmonie Hradec Králové a stálým hostem našich předních symfonických těles. Letos byl poctěn úkolem nadmíru čestným - zahájit mezinárodní hudební festival Pražské jaro Smetanovou Mou vlastí s Českou filharmonií. Jeho nynější abonentní koncert s naším prvním orchestrem přinese dvě závažné symfonie. Ta první patří k nejpopulárnějším dílům této formy. Jde o Sedmou symfonii Ludwiga van Beethovena, v níž vrcholný vídeňský klasik zazáří v nejtypičtější podobě. Velký Beethovenův obdivovatel skladatel Richard Wagner ji díky jejímu jasu a strhujícímu rytmu v některých pasážích nazval "apoteózou tance". Co do atmosféry, nálady i žánrové vytříbenosti je Vokální symfonie Vladimíra Sommera pravým opakem. Jde spíše o vokální třídílnou kompozici, obsahově řešící závažné životní filozofické otázky, platné ve všech dobách bez rozdílů společenského pozadí. Obě krajní věty jsou určeny sólovému altu (texty F. Kafka a C. Pavese), střední věta, kde účinkuje ještě recitátor a sbor (text F. M. Dostojevskij) je hrůzným obrazem lidského hyenismu. Dnes se jedná už o dílo legendární, které mělo ve své době (1958) ze strany politické moci velké problémy a řadu let muselo čekat na své první uvedení. Každé jeho novodobé zařazení znovu podtrhuje sílu a hloubku umělecké výpovědi.

BOHUSLAV VÍTEK