Febiofest je pro mě sentimentální záležitost. Fero Fenič po revoluci převzal moji třídu, my jsme vlastně byli po revoluci první generace, kterou učil. A pamatuju si Fera, jak začal uvažovat o založení Febia a Febiofestu. Takže když jedu na Febiofest, jedu vlastně domů. Fero je část mojí Prahy a vždycky bude.

Existuje na Balkáně nostalgie po společné Jugoslávii?
Určitě. Spousta lidí dodnes ráda vzpomíná na Jugoslávii. Já už žiju patnáct let mimo, takže se spíš cítím doma v Praze nebo v Anglii,než na Balkáně. Mám tam sice kamarády a rodiče, ale už jsem Angličanka. To je definitivní. Jugoslávie pro mě zůstává spíš exotickým místem s hezkou krajinou (i s pár kamarády), místem, se kterým si můžu v mateřštině mailovat; doma jsem už ale jinde.

Černobílá růže, Černobílá v barvě, Někde je líp - to jsou jména vašich filmů, ve kterých se zabýváte Romy. Čím vás uchvátili?
To už skoro vypadá na to, že jsem zaškatulkovaná mezi "romské" tvůrce, že? (smích) Film o Věře Bílé jsem dělala pro její charisma a hudbu. V době, kdy hodně Romů začalo utíkat, stala se Věra Bílá slavnou osobností. Tohle spojení mě zajímalo. V obou případech bylo úchvatné pozorovat, jak a proč se to děje. A obecně - Romy mám ráda pro jejich povahu, spontaneitu, schopnost být upřímnými a radovat se z malých věcí, pro jejich chuť žít, umění si hrát, netrápit se tak jako ostatní a samozřejmě pro jejich hudbu. A to nemluvím o jejich schopnosti improvizovat. Ta je pro filmaře velice důležitá.

Při práci na dokumentu o Věře Bílé jste se prý dokonce naučila nenervovat se, i to vám dali Romové.
To jsem opravdu řekla a byla to tak trochu nadsázka, i když vlastně zase ne tak moc. Víte, když jsme ten film točili a něco si naplánovali, vždycky bylo všechno úplně jinak. Tak jsem si říkala, že nemá cenu se rozčilovat, a nechávala jsem věcem přirozený průchod. Ten film jsem vlastně nerežírovala já, ale Věra Bílá. Já jsem se musela přizpůsobovat její energii a jejímu času. Objevila jsem tak vlastně novou metodu práce: být potichu vedle.

A tuhle metodu jste uplatnila i u filmu Někde je líp.
Ano, moc se mi osvědčila. Režie je taky v tom, že někam přijdete a ti lidé vás nevnímají. Nerušíte atmosféru, nerušíte akci kamerou. Jdete sice hodně "na tělo", ale zároveň jste v pozadí a respektujete reálný čas a reálnou situaci a základní body scény zachytíte.

Jeden z vašich studentských filmů se jmenuje Prvních dvacet pět je nejtěžších. Platí to u vás, bylo vašich prvních pětadvacet let nejtěžších?
Mých prvních dvacet šest let bylo nádherných, ale když jsem je žila, myslela jsem, že jsou strašné. Chtěla jsem být starší a žít někde jinde. Teď, když už jsem vystudovala, žiju na Západě a prožívám takový život, jaký jsem vždycky chtěla žít, si uvědomuji, že to bylo jinak. Moje mládí v kosmopolitní společnosti mezi Srby, Muslimy, Chorvaty a Slovinci, možnost cestovat po těchto zemích třeba na koncerty nebo na divadelní představení, bohatství míchané společnosti, zkrátka bohatství toho mixu, bylo unikátní. A už se nikdy nevrátí.

V Londýně, kde žijete teď, je ale taky hodně "pomíchaná" společnost.
To je pravda. Ale Londýn je tak obrovský, že si vyberete jen jeho část, a tam máte své místo, přátele a spolupracovníky. Život v bývalé Jugoslávii byl úplně jiný. Kdyby šel vrátit, už bych si nestěžovala. Ale to asi nejde.

Znáte poměry u nás - je to mezi Čechy a Slováky podobné?
Trochu, ale jinak. Myslím si, že snaha o specifičnost je u každého národa přirozená. A je hezké, když k rozchodu, třeba když z jednoho státu vzniká víc nových, dojde bez krve a násilí. Moc bych si byla přála, aby k tomu u nás v Jugoslávii došlo tak, jako u vás. Ale mě se nikdo neptal. Mých kamarádů a vrstevníků se taky nikdo neptal. Teď už je snad těch deset let naprostého šílenství minulostí. Ale životy, které válka vzala, už nikdo nevrátí.

Věnovala jste se někdy situaci v Jugoslávii a nových státech jako filmařka?
Jsem dokumentaristka, která se snaží poctivě vybrat téma, najít a vyzkoumat příběh a jít do detailů. Když u nás začala válka, už jsem byla v Čechách - na FAMU. Dostala jsem dvě nabídky na dokumenty o situaci na Balkáně. Obzvláště jedna z nich byla velmi lákavá a hodně jsem váhala, ale pak jsem se rozhodla, že do toho nepůjdu. V té době už jsem tam nežila, a tak by můj film nebyl úplně objektivní. Kromě toho by tamní konflikt nezastavil. Já jsem se spíš snažila pomáhat lidsky, tak, jak jsem uměla. Sháněla jsem léky, ubytování a peníze těm, kteří to potřebovali.

Válka skončila - nemáte pocit, že byla vlastně zbytečná?
Samozřejmě mám. Jsem ráda, že už to skončilo a že ti lidé tam zas budou mít klid. Přitom zase budou muset žít vedle sebe, vrátí se to do podobných kolejí, v jakých se tam žilo před válkou. Takže celá ta válka opravdu byla zbytečná a nesmyslná. Doufám, že už nikdy nebudou dějinami hýbat žádní Miloševičové nebo Tudjmanové.

Řekla jste, že Někde je líp je zase po čase váš český film a že snad není poslední. Rýsuje se další?
Vzhledem k tomu, že už tady nežiju, tak nevím. Připravovala jsem sice český hraný film, ale pak jsem ucukla. Spíš si myslím, že teď budu dělat "malý" anglický film. Protože jsem unavená. A taky proto, že Angličané film s titulky nekoupí. Chtěla bych dělat autorské filmy a chtěla bych, aby je vidělo co nejvíc lidí.

Jak vlastně vznikl projekt filmu Někde je líp?
Před čtyřmi lety jsem odjela do Londýna. Dva roky jsem byla na mateřské a myslela si, že po ní už budu dělat jenom hrané filmy. Ale po mateřské jsem uvažovala, co točit, a rozhodla jsem se zase pro dokument. Viděla jsem totiž své kolegy v Anglii, jak natáčeli Romy z Česka a Slovenska. Postavili si je jako sochy, oni jim něco řekli nebo neřekli a ty výpovědi se tvůrci filmů ani nesnažili přeložit. Přišlo mi, že to není ono. Řekla jsem si, že když už jsem v Londýně a přitom znám tu řeč, tedy češtinu a slovenštinu, tak by stálo za to vyrobit pořádný hodinový dokument.

Nakonec to je vlastně časosběrný snímek natáčený dva roky.
Ano, ale to původně vůbec nebylo v plánu. Jenže se objevili Kováčovi, kterým v Londýně zemřela matka. Zrovna řešili, zda ji mají pohřbít v Londýně, kde by u toho mohli být, nebo ji mají poslat k pochování do Čech, jak si to sama přála. Řekla jsem si, že to je ono, že se tady bude odehrávat zajímavý příběh. Jsem té rodině vděčná, že mě pustila k sobě, do svého soukromí, alespoň na čas. Dnes už bych takový film nenatočila. Mimo jiné proto, že jsem po těch dvou letech hodně vyčerpaná.

Rodina Kováčova vlastně nemá jasnou budoucnost. Nebyli z toho její členové nervózní? Neztěžovalo to natáčení?
Nervózní samozřejmě byli, a natáčení proto bylo složité. Oni na tom nejsou nijak dobře. Část z nich má v Anglii azyl, část ne, a ta druhá část může být kdykoliv z Velké Británie deportována. A k tomu mají někteří z rodiny pocit, že jim ten film může ublížit. Během natáčení se totiž roznesla fáma, že všichni, kteří ve snímku vystupují, budou z Anglie vypovězeni. Samozřejmě to nebyla pravda, ale na natáčení to mělo vliv.

To vážně nezní příliš probritsky!
Musím říct, že Anglie je opravdu demokratický stát s liberálními zákony. Jenže ty zákony realizují jenom lidé. Pak záleží na tom, kdo z úředníků je zrovna na hranicích, jak na něj budete působit, jakou má náladu a jak zrovna bude ty zákony tlumočit.

Po projekci jste téměř omluvně řekla, že jste film Někde je líp točila na video. Je to pro filmaře krok zpátky?
Ve vizuální kvalitě to krok zpátky je. Ale na druhou stranu jsem díky této technologii mohla Někde je líp točit jako hraný film. Filmovala jsem dialogy, situace a scény jako v hraném snímku. To bych si u filmové suroviny nemohla dovolit. Video je o dost levnější a můžu toho natočit daleko víc.

S vaším manželem jste se potkali jako dva cizinci na FAMU.
Ano, v Praze. On tam přišel na kurz, ale vzápětí začal přednášet. Nejdřív na rok, nakonec tu se mnou zůstal osm let. Vlastně čekal na mě. Vždycky jsem říkala: ještě rok, pak zase a pak zase. Ale nakonec jsem se už neměla na co vymluvit. Když jsem byla těhotná, David mi říkal: Jsme v Praze dva cizinci, to dítě by bylo taky cizinec. Bylo by dobře, kdyby mělo domov alespoň v jednom ze států svých rodičů. Tak jsem odjela do Anglie; původně s tím, že tam porodím a vrátím se do Prahy. Ale už jsem tam čtyři roky.

Sofie byla počata v Praze.
Je to tak. A když jsem měla už velké bříško, poslouchala písničky Věry Bílé. Davidovi jsem tenkrát říkala, že až bude větší, pustíme jí to cédéčko a zkusíme, jestli si to bude pamatovat. David mě měl za blázna, ale pak jsem jí to fakt pustila a ona se netvářila, že by to neznala. Naopak - bylo vidět, že už zkušenost s touhle muzikou má. A tak jsem jí pustila film Černobílá v barvě a ona tančila tak dokonale, jako kdyby ji to celý život někdo učil! Něco tam tedy muselo zůstat.

Snímek Někde je líp se původně měl jmenovat Rozumný strach. Z čeho máte strach vy?
Z lidské hlouposti, netolerance a z toho, kam se žene současný svět. Takže si myslím, že je nutné dělat co nejvíc filmů, aby se lidé neškatulkovali, nerozdělovali na muslimy a křesťany, zápaďáky či lidi z Východu. Aby bylo vidět, že svět není černobílý. Svět je přeci barevný a lidé jsou taky barevní.

TOMÁŠ PILÁT