Sleduju politiku celý život se skepsí mně vlastní. Většina událostí posledních padesáti let potvrzovala správnost mých nikterak optimistických očekávání. Pak se ale najednou objevily celé série pozitivních událostí. Velká část našeho kontinentu se vydala na cestu k demokracii, svobodě a tržnímu hospodářství. Zdálo se, že stará nepřátelství jsou zapomenuta, že vítězí zdravý rozum a že bude přece jen možný trvalejší přátelský mír v naší národnostně nesourodé, závistivé a všelijakými křivdami z minulosti zatížené Evropě. Celoživotní sen můj i mého táty jakoby najednou byl splnitelný. Dokonce Francouzi a Němci byli ochotni na oltář budoucího přátelství v sjednocené Evropě obětovat svůj frank i marku! Že se něčeho takového dožiju bych nikdy nevěřil.

Leč lidi zůstali stejní. Až nepochopitelně mírový vývoj jim přinesl svobody dosud netušené: otevřené hranice, skoro všechno se může dělat i říkat. Blahobyt umožňuje oddávat se konzumnímu hodokvasu. Pro Evropany ale zmizel Sovětský svaz, předmět jejich strachu i někdo, koho mohli nenávidět. Zdá se, že lidská bytost, ztrácí-li obraz nepřítele, který může za všechno, tak strádá. A to je jeden z důvodů, soudím, proč se ve světě objevují tak silné vlny antiamerikanizmu. Ten, podobně jako virus chřipky, trvale doutná a občas propuká nečekanou silou. Jeho známými komplikacemi jsou velké emoce populizmu, nacionalizmu a dobro od zla nerozlišujícího pacifizmu. Jako diagnostik amatér se domnívám, že je to nemoc, kterou náš chátrající evropský organismus potřebuje ze všeho nejméně. Až se na našem starém kontinentě opět budeme smažit ve vlastní šťávě našich známých nectností - vzájemných alergií, závisti, nepřejícnosti, etnických, rasových i náboženských nenávistí, až se opět budou na ulicích objevovat chlapíci v košilích rudých, hnědých, či jiných barev, pak opět, jako Smolíček svého jelena, budeme volat na pomoc Blanické rytíře zpoza oceánu.

Amerika, konečně podobně jako Evropa, je pro mě světem sama pro sebe. Reprezentuje dobré i zlé. Je jako její filmy: produkuje ty nejhorší škváry i ta nejkrásnější díla plná humanizmu. Ve vztahu k ní nejsou emoce dobrým rádcem. Láska a její sestra nenávist nebývají v politice, konečně jako v mnoha jiných oblastech života, těmi nejlepšími souputnicemi. Mnohem lépe bývá spoléhat se na rozum, snažit se myslet, tolerovat a chápat.