Nevím, co by na tu zprávu řekl pan výpravčí Hubička z Hrabalových Ostře sledovaných vlaků. Mám na mysli informaci České tiskové kanceláře, že postupně ubývá výpravčích - a stejně tak i jejich legendárních plácaček.

Ano, už celá pětina plácaček neboli výpravek to má za sebou. Jsou postupně nahrazovány moderními traťovými a staničními návěstidly. Ta lze obsluhovat z místa vzdáleného až desítky kilometrů. Tím postupně mizí uvedená klasická služba výpravčího, jemuž se podle jeho červené čepice někdy v hantýrce říká křemeňák.

Domnívám se, že pan výpravčí Hubička by tuto zprávu nesl dosti nelibě. A to nejen z hlediska služebního, nýbrž i privátního. Dokázal-li užívat staničních razítek při sbližování s telegrafistkou Zdeničkou značně vynalézavým způsobem, nepochybuji, že v podobných situacích dokázal uplatnit i plácačku.

Ovšemže hlavním smyslem výpravky bylo a dosud je uplatnění služební. Kyne k odjezdu rychlíkům i motoráčkům. Plácačky v rukou výpravčích patřily neodmyslitelně - a mnohde dosud patří - k nádražní atmosféře. Zvláště zřetelné je to na útulných menších nádražích s kvetoucími pelargoniemi v truhlíku. Tam na perónu pak obřadné zvednutí zeleného terčíku s bílých křížem připomíná téměř pozdvihování.

Mohlo by se zdát, že ten předmět je v dějinách lidstva čímsi nepodstatným. Jenže kolika vlakům dala každá taková výpravka pokyn k odjezdu! A kolik v těch vlacích bylo lidských osudů. Domnívám se, že předmětům, které nám věrně sloužily, bychom měly věnovat aspoň vzpomínku.

Každý z nás má s plácačkami na nádraží určitě spojenu nějakou osobní reminiscenci. V mém případě to byla výpravka v podobě hračky. Jako malý kluk jsem ji jednou dostal od Ježíška. Mohl jsem si pak hrát na pana výpravčího z našeho starorolského nádraží - a připadat si náramně důležitě. Jako bych náhle patřil do velké železničářské rodiny, která mě okouzlovala kromě jiného zásluhou půvabných Pohádek o mašinkách s tajemným panem Zababou.

Bylo zvláštní shodou okolností, že dotyčnou starorolskou stanicí jsem pak po letech projížděl v roce 1978 s partou železničních nadšenců, s nimiž jsme podnikli společnou cestu po kolejovém obvodu celého tehdejšího Československa. Za 124 hodin a 46 minut jsme uzavřely železniční smyčku a dostali jsme se druhou stranou opět do stanice, z níž jsme před pěti dny vyjeli. Měli jsme za sebou více než třicet přestupů a pohled na zelenou plácačku výpravčího nás pokaždé oblažoval vědomím, že jsme zase o kousek blíž kýženému cíli naší bláznivé cesty.

Má-li postupně dojít k naznačenému historickému zániku výpravek, řekl jsem si, že by si zasloužily projevení úcty a vděku. Když jsem byl pozván Míšou Veteškovou a Stáňou Lekešovou jako jeden z hostů do vysílání z atria Českého rozhlasu a měl jsem tam přečíst nějakou aktuální vyprávěnku, rozhodl jsem se právě pro toto téma.

Měl jsem sto chutí požádat na konci svého vystoupení o minutu ticha za mizející výpravky. Pak jsem si však řekl, že ticho nepůsobí v rozhlase zrovna nejlépe. A tak jsem vyzval přítomné posluchače, abychom výpravkám společně zatleskali. Jestli jste náhodou sledovali ten pořad, ve kterém jsme účinkovali společně s fejetonisty Alexem Koenigsmarkem a Michalem Lázňovským, tak jste z přijímačů mohli slyšet to zaplácání plácačkám.

Po konci přímého přenosu za mnou přišlo několik přítomných. Sdělovali mi, jak na dotyčné výpravky vzpomínají osobně oni. A že pro nikoho z nich to není anonymní předmět. Naopak cosi hřejivě blízkého a důvěrně známého.

Jako už tolikrát v životě, i kolem plácaček jsem posléze seznal, že toto zdánlivě okrajové téma není výsledně vůbec okrajové. Záhy mě o tom přesvědčilo letošní 4. číslo časopisu Obzor, který je týdeníkem Odborového sdružení železničářů. Tam byla na první straně vyfotografována tradiční čepice výpravčího, u ní výpravka - a pod obrázkem text: "České dráhy prý míří do Evropy, mimo jiné i tím, že ruší "červené" výpravčí. Otázkou je, zda je to správná cesta."

V přilehlém článku Michaela Mareše byl shromážděn nejeden argument, že probíhající mizení výpravek a "červených" výpravčích není bez rizik. Titulek článku dokonce tvrdí: Absence "červených" výpravčích může vést k ohrožení bezpečnosti provozu.

Souběžně ovšem představitelé Českých drah prohlašují, že traťová a staniční návěstidla patří k moderním trendům a že jim patří budoucnost. Věřme však, že při probíhajících změnách budou odpovědně uváženy i všechny připomínky dosavadních "červených" výpravčích a vůbec lidí z praxe.

Necítím se práv vměšovat se do tak odborného tématu. Jako laik jsem však vyrozuměl, že jde o změnu, kterou nelze provést šmahem a mechanicky. V každém případě by kvalifikované řešení mělo být výsledkem poznatků nejen teoretických, ale i z každodenní "ajznboňácké" praxe.

To vše je však už mimo horizont fejetonu, který jsem psal pro vysílání Dobrého odpoledne jako nekrolog za pozvolna mizející výpravky. Poloha mého vyprávění byla povýtce nostalgická, a tak se nedivte, že mě nedávno potěšilo veřejné vyjádření pana Václava Svobody, ředitele odboru provozování dráhy Českých drah: "V nejbližší době výpravky určitě úplně nezrušíme. Částečně fungují stále i na vyspělých západoevropských železnicích..."