V roce 1946 měl na pařížském bleším trhu v Clignancourt (fungujícím dodnes) stánek jeden velice svérázný prodejce starých gramofonových desek, mezi sběrateli známý jako Otec Laurent. I když se před nimi tvářil jako velký znalec ve svém oboru, nedokázal ve skutečnosti příliš správně posuzovat vzácnost či hodnotu gramodesek, které se mu dostaly do ruky, a značné mezery měl i ve znalostech základních skutečností z historie zvukového průmyslu - jak například prohlašoval, bylo jeho životním snem najít fonoválečky se záznamem hlasu jednoho umělce zemřelého v roce 1826, jména zahraničních operních hvězd důsledně komolil apod. A právě postava tohoto překupníka inspirovala několik sběratelů k přichystání malého žertu: rozhodli se vystřelit si z něj a nabídnut mu prostřednictvím jemu neznámé osoby malou kolekci starých gramodesek, mezi něž by zamíchali speciálně pro tuto příležitost vyrobený falzifikát, který měl být raritou nejvyššího stupně - gramodesku s nahrávkou slavného operního pěvce jménem Jean de Reszke.

Zde stručná vysvětlující odbočka: tento legendární francouzský pěvec (1850?1925) polského původu, na přelomu století první tenorista newyorské Metropolitní opery, sice ukončil svoji pěveckou dráhu v roce 1902, ale ještě v roce 1905 natočil pro společnost Fonotipia dva snímky, které se dodnes nepodařilo najít. Kdo by gramodesku této značky se záznamem hlasu Jeana de Reszke objevil, stal by se tudíž okamžitě milionářem.

Spiklenci tedy začali původně hledat gramodesku značky Fonotipia nebo Odeon (obě tyto značky gramodesek měly stejný neobvyklý průměr 27 centimetrů) s nahrávkou nějakého méně známého tenoristy podobného zabarvení hlasu, jako měl Jean de Reszke. Tu pak hodlali patřičně upravit pozměněním matričních čísel vyražených do hmoty a v konečné fázi ji opatřit etiketou se zfalšovanými údaji. Volba ale nakonec padla na gramodesku francouzského tenoristy jménem Lucien Muratore (ovšem o průměru 25 cm) obsahující nahrávku árie z opery "La Favorita" a píseň O sole mio na druhé straně. Jeden ze spiklenců tehdy pracoval v tiskárně, kde vyrobil dokonalou napodobeninu etikety Fonotipia. Protože etikety gramodesek této značky měly ještě ve spodní části knihtiskem provedený otisk vlastnoručního podpisu příslušného umělce, bylo nutné vyrobit i razítko s pomyslnou signaturou Jeana de Reszke a otisknout ji na etiketu. V konečné fázi úpravy spiklenci pro větší věrohodnost etiketu opatřili ještě autentickými prodejními kolky, které odlepili z jiné gramodesky značky Fonotipia.

Jednoho sobotního rána v létě roku 1946 se pak u stánku výše zmíněného "odborníka" Otce Laurenta objevila důstojně vyhlížející starší dáma (matka organizátora celého žertu) s několika starými gramodeskami, mezi něž byla zamíchána i padělaná Fonotipia Jeana de Reszke. V okamžiku, kdy Otec Laurent spatřil etiketu této desky, začal se třást vzrušením - ale ani jeho zjevné rozrušení mu nezabránilo v obvyklém smlouvání: ona starší dáma totiž za všechny desky požadovala celých 500 franků (tedy tehdy velice směšnou sumu). Požadovanou částku - i přes nezbytné Laurentovy odkazy na údajné špatné obchody atd. - nakonec přece jen dostala.

Jak duchovní tvůrce tohoto malého podvodu později přísahal na svoji čest, zamýšleli všichni spiklenci dostavit se následující den po realizaci této "transakce století" za Otcem Laurentem, přiznat se mu k taškařici, kterou na něj připravili, a společně se s ním pak usmířit při sklence vína. Jedině Otec Laurent - při své již zmíněné "odbornosti" - totiž mohl považovat tuto gramodesku za autentickou, skutečný odborník by (podle přesvědčení spiklenců) nikdy nemohl přehlédnout několik dále uvedených zásadních a úmyslných nesrovnalostí:

1. Vybraná gramodeska francouzského tenoristy z roku 1905 měla průměr 25 cm, ale všechny před rokem 1922 vyrobené gramodesky značky Fonotipia se lisovaly pouze o průměrech 27, 30 a 35 cm.

2. Mezi katalogovými čísly Fonotipie se nikdy nevyskytovala řada začínající číslem 80000, které spiklenci záměrně nechali na etiketu natisknout.

3. Před první světovou válkou bylo na etiketách gramodesek polské hlavní město vždy uváděno jako Warschau - podobu Warzsawa dostalo až poté, co Polsko získalo nezávislost.

4. Psaná podoba podpisu Jeana de Reszke vůbec neodpovídala známé podobě jeho podpisů, vyskytujících se na různých písemnostech.

Navíc pokud by si (ne)šťastný Otec Laurent ještě před tím, než zavolal jednoho pařížského sběratele a nabídl mu k prodeji svůj "objev století", předmětnou desku poslechl, okamžitě by ji musel odhalit jako padělek. Jenomže v neděli, tedy pouhý den po prodeji svého padělku, měli naši spiklenci zjistit, že věci zašly již příliš daleko - mnohem dál, než by si kdy dokázali představit. Vůbec už nepřipadalo v úvahu, aby se Otci Laurentovi, nabyvšímu padělanou gramodesku v dobré víře, mohli přiznat jako autoři celé taškařice. Ten totiž okamžitě zavolal známému a největšímu francouzskému sběrateli, který mu ihned nabídl první zálohu ve výši 20 000 franků, a současně obtelefonoval všechny další pařížské sběratele a požádal je, aby se k němu druhý den dopoledne dostavili, že pro ně má senzační zprávu epochálního významu.

Natěšená smetánka pařížských sběratelů a milovníků bel canta, shromážděná v prostorném bytě jejich kolegy, nejprve vyslechla jeho úvodní slova přednesená slavnostním a patetickým tónem: "Až doposud jsme si nedokázali představit, že by se mohla objevit gramodeska s nahrávkami Jeana de Reszke, ani že bych to mohl být právě já, kdo by se stal jejím šťastným majitelem. Nyní budete svědky vůbec prvního přehrání této gramodesky, zázraku operního zpěvu, elegance přednesu." atd. Nebohý čerstvý vlastník padělané gramodesky totiž její obsah také ještě neslyšel, protože se jako každý správný sběratel chtěl s potěšením z jejího prvního poslechu nezištně podělit se svými kolegy. Položil desku na talíř gramofonu, nasadil zvukovku a... Po několika prvních tónech pronesl jeden z přítomných gentlemanů: "Ale drahý příteli, vždyť vy nám tu pouštíte nahrávku Luciena Muratora!" Pak již šlo vše rychle: jediný pohled do soupisu historických gramodesek potvrdil, že novopečený majitel rarity století naletěl. Otec Laurent musel vrátit zálohu 20 000 franků a nikdy se nedozvěděl, že původně mělo jít o nevinný žert, který na něj nastražili jeho přátelé zákazníci a sběratelé.

Zprávu o existenci této padělané gramodesky i s fotografií její etikety přinesl v lednu roku 1950 sběratelský časopis The Record Collector s příslibem, že se pokusí zjistit okolnosti jejího nálezu. K tomuto tématu se ovšem vrátil až téměř o půlstoletí později, kdy se v roce 1997 ideový původce a organizátor tohoto žertu, který svého času způsobil velké vzrušení mezi sběrateli po celém světě, uvolil na toto téma promluvit (doufejme jen, že Otec Laurent si jeho líčení nepřečetl).

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz

Obrazový materiál archiv autora