Řekne-li se u nás Černobyl, jehož další výročí čekáme za necelý měsíc, každý ví, oč se jedná. Ba co víc, každý se domnívá, že o této jaderné tragédii se za ta léta dověděl už všechno. Knížka Modlitba za Černobyl od běloruské reportérky Světlany Alexijevičové, která u nás loni vyšla v nakladatelství Doplněk v překladu Milana Jungmanna, není dalším rozmělňováním historické tragédie. Je to kniha o lidech a o celé naší době. Taky o nás.

Autorka se totiž v jednom rozhovoru vyznává z toho, že pociťuje nedůvěru k faktům. Odmítá se zabývat problematikou, zajímá ji lidská duše. Dnešní čtenář je fakty a informacemi zavalen, a jako by mu k jeho životu stejně nebyly příliš platné. Jako kdyby tím opravdu zajímavým byl už jen niterný citový zážitek - jejž ovšem každý skrývá až na dně, někdy usilovně skrývá, má z něho strach, protože jako by neodpovídal pohledu na svět, na jakém jsme se obecně dohodli. Alexijevičová přichází mezi lidi, aby z nich ten zážitek vydobyla a vynesla na povrch. Deset let po Černobylu se vrací do zamořených oblastí. Má k tomu důvod, sama odtud pochází a nějaký čas zde žije i její rodina. Autorka zpovídá lidi všech vrstev a věku, až to jako skládanka dává dohromady onoho věčného člověka.

Jak sama říká, práce s inteligenty je zde víc než složitá, jsou zavaleni právě těmi fakty a informacemi - druhotnými texty. Až když se z nich vypovídají, na jejich dně nacházíme i poznání přemýšlivé duše, které je právě zde spojené s pokorou a upřímným pocitem vlastního selhání. Lidi, kteří dnes na následky katastrofy umírají, jsou nuceni si trpce přiznávat, že sama stranická legitimace, již by při neuposlechnutí museli odevzdat, pro ně byla hodnotou nejvyšší - představovala jejich společenskou kariéru, a tedy pro ni byli ochotni riskovat nejen vlastní životy, ale i životy svých nejbližších.

Prostý člověk je na jedné straně manipulovatelnější - a tragicky tu působí i jeho vlastní nevědomost, zaostalost -, k onomu citovému jádru se však dostává většinou snáze. Co nás tu nejvíc dojímá, jsou právě výpovědi těch, kdo léta žili v přírodním řádu, a teď stojí bezradní nad skutečností, která jako by se do jejich chápání už nevešla. Právě u nich cítíme sílu přirozených lidských vztahů, dosud neodcizených. Láska je tu až za hrob, milovat dítě znamená milovat je dosud nepočaté, jako budoucí zrůdu... Nesmlouvavost těchto citů pro nás představuje jakousi výzvu.

Tři roky s malými přestávkami autorka za těmito lidmi dojížděla. Nezůstalo to pro ni bez následků, nemoc z ozáření se nevyhnula ani jí. Díky americkým spisovatelům, kteří uhradili její léčení, z tohoto ohrožení vyvázla. Svá další léta tráví v zahraničním exilu, kam ji vyštval sám prezident Lukašenko, když v projevu k národu jednoduše prohlásil, že v Černobylu nebyla, vymýšlí si a dělá paniku. Její knížka se do Běloruska pašuje z Moskvy jako kontraband.