TV TIPY
Pondělí 24. 3. 2003 ČT 2 - 21.35
hodin
Když se
vztahy zašmodrchají
Jako druhý
v pořadí v malé přehlídce Almodóvarových filmů uvidíme Na dno vášně.
Režisér zde opět zkoumá vyostřené, snad až psychopaticky zabarvené vztahy mezi
svými hrdiny. Opět si vytváří vlastní svět, v němž dominují ostré nelomené
barvy scény i kostýmů. Obratně míchá nejrůznější žánrová klišé, do
melodramatu vsouvá vražedné zápletky, pohrává si s atmosférou pochmurného
milostného dramatu, jemuž vévodí jednak vynucované, jednak neopětované city, aniž
by přesvědčoval, že vše zamýšlí se smrtelnou vážností. Stačí připomenout,
jak se vypjatá milostná scéna mění v téměř abstraktní kompozici, potlačující
jakoukoli doslovnost.
Hrdinou příběhu je nesmělý mladík David (Javier
Bardem), jeho rozpačité milostné usilování na nepříliš optimálním místě
skončí nenadálým konfliktem s policií a osudnými výstřely. Když David po letech
opouští vězeňské přítmí, ovládá jej jediná touha - pomstít se. Jenže žádný
lidský úmysl není úplně dokonalý a muž se posléze ocitá v podobně osudovém
postavení jako kdysi. Almodóvar bývá označován především za režiséra žen a
rovněž v tomto filmu projevuje věrohodný zájem o ženské nitro, o ženské pocity,
přízemní obhroublost uplatňovanou mnohými muži se mnohdy stává cestou do záhuby.
Také David musí překonat své představy o mužnosti jako hrubém siláctví, učí se
lépe pochopit rozpoložení svých partnerek, aby ledasco pochopil a revidoval své
původní úmysly.
Tento snímek sice žádnou
větší pozornost nevyvolal, zastínily jej předchozí i pozdější, ještě
výrazněji profilované Almodóvarovy filmy, avšak ohlasy neskrblí uznáním, i když
jsou si vědomy tematických omezení: "Ač příběh sám jistě nelze považovat
za odraz reality, na to je příliš neobvyklý a hromaděním dramatických momentů
nepravděpodobný, přesto ho Almodóvar pojal jako uvěřeníhodnou historii," napsal
do Mladého světa Andrej Halada.
(jš)
Úterý 25. 3. 2003 ČT 1 - 20.00 hodin
Jaký je
život po životě?
Už z antiky
známe orfeovský motiv putování smrtelníka do podsvětí. Režisér Vincent Ward se ve
filmu Jak přicházejí sny odhodlal jen k mírně pozměněným reáliím, když
se spoléhá především na výtvarně úchvatnou podobu, jakou záhrobní scény
získávají. Po smrti se totiž člověk může ocitnout v krajině svých představ,
takže hlavní hrdina se pohybuje v obraze namalovaném svou milovanou ženou - včetně
pastózních nánosů barev, do nichž se boří. Romantická, jakoby nivě zasnělá
krajina se tak stává reálným prostorem: neboť vše, jak se dovídáme v
závěrečném shrnutí, je výplodem mysli a cokoli se může stát realitou, když
představa bude dostatečně konkrétní.
Chris a Annie mohli žít ve
šťastném manželství, požehnaném dvěma dětmi, kdyby nedošlo k tragickým
událostem. Nejprve při autonehodě zahynou děti, o několik let později přijde
stejným způsobem o život i Chris. Nešťastná žena se rozhodne dobrovolně odejít ze
života, ale protože tím spáchala těžký hřích sobectví, není Chrisovi souzeno ji
ještě někdy spatřit. Zatímco Chris - v podání vždy podmanivého Robina Williamse -
se ocitá v nebi, Annie skončí v pekle. Manžel se však rozhodne svou ženu za každou
cenu vysvobodit.
Zatímco ráj je zpodobněn jako sice bizarní, ale
povznášející scenerie, prosvětlená a zaplněná poletujícími postavami,
vycházející z motivů důvěrně známých již za života (s určujícím podílem
výtvarných děl), peklo čerpá z apokalyptických výjevů, neboť všude dominuje
ponurost a zmar, vidíme strašidelně vyhlížející vraky lodí i rozpadlé příbytky,
dokonce zaznamenáme téměř doslovnou repliku na obrazy z potopy světa, když se
nebozí hříšníci jakoby se topící na širé hladině derou na chatrnou loďku.
Výtvarné hodnoty filmu, samozřejmě umožněné počítačovou animací, jsou
mimořádné, ale nemohou zakrýt kýčovitost příběhu ani zdlouhavost jeho podání.
Dosti primitivní je i řazení retrospektivních záběrů, v nichž si již mrtvý Chris
vybavuje vzpomínky na rodinu - v závislosti na tom, s kým právě pobývá. Prosvítá
zde jakási svérázná odezva dávné Dantovy Božské komedie.
I když je ponecháno
křesťanské pojetí záhrobních světů, příslušenství k nim neovlivňují ani tak
prokazatelné hříchy jako porušení předem daných tabu (např. sebevražda).
Příkré odsouzení dobrovolného odchodu ze života, který přestal být snesitelný,
však postrádá logiku. Ostatně ani záhrobí není přehledně uspořádaným
systémem: zatímco v ráji je odměnou zhmotnění příjemné vize či pospolitost
volně se vznášejících "duší", peklo přináší spíše prokletí samoty
a beznaděje než nějaké zjevné utrpení. Navíc idea převtělování a opětovného
návratu za Zemi odkazuje ke zcela jinému náboženskému systému...
JAN JAROŠ
Středa 26. 3. 2003 ČT 2 - 20.00 hodin
Filmaři
přibližují peklo japonského zajateckého tábora
Je
chvályhodné, že na obrazovku se čas od času vracejí dnes již klasická díla,
která byla v minulosti opomenuta. Patří k nim i americký válečný film Most přes
řeku Kwai (1957). Divácky stále atraktivní, dějově vzrušující drama z
japonského zajateckého tábora již dávno vstoupilo do filmových dějin, protože
vedle napínavého příběhu zkoumá i další důležité aspekty.
Zabývá se konfliktem mezi strnulým pojímáním
vojenské cti, jak ji chápe aristokraticky povýšený britský důstojník, a
obyčejným lidským svědomím. Jak se mají zachovat zajatci, jimž Japonci přikáží,
aby ve stanoveném termínu postavili strategicky cenný železniční most přes řeku
Kwai? Vojenské konvence připouštějí, že zajatci mohou být využiti na přiměřené
práce - a britský velitel, jenž jindy odvážně čelí sadistické zlobě Japonců,
vezme včasné a přitom bytelné dokončení stavby jako svou povinnost.
Režisér David Lean (autor
takových působivých velkofilmů jako Lawrence z Arábie, Doktor Živago či Cesta do
Indie) odmítal nahlížet vzrušující události černobíle. Žádná z postav není
jednoznačně kladná či záporná, i japonský velitel, navenek tvrdý a nesmlouvavý
chlap, se ukáže být citlivějším člověkem, než by kdokoli čekal. A dosud
egoistický zajatec může vyspět v odhodlaného člověka, jenž je rozhodnut zabránit,
aby Japonci mohli most byť jen jednou použít.
Vedle vynikajících hereckých
výkonů (zejména Aleka Guinnesse) zaujme zejména zvučná pochodová melodie, jenž se
už dávno zařadila mezi evergreeny. Hodnoty filmu ocenila i sprška Oscarů. Příběh
vychází ze skutečných událostí - a návštěvníci Thajska si opravdu mohou zajet k
řece Kwai. Jak však prozradil nedávno uvedený dokument, válečné události se
odehrávaly přece jinak, než jak je fabulovali filmaři.
(jš)
Čtvrtek 27. 3. 2003 NOVA - 20.00 hodin
Buď
otcem mému dítěti
On se jmenuje Bill Grant a je to sympaťák,
který je navíc úspěšným producentem televizních seriálů zvaných soap opery. Je
rozvedený a odloučený od svých dvou synů a velmi postrádá rodinu. Adrian Townsend,
která pracuje ve stejné televizní stanici jako on, je naopak vdaná, ale jen do
chvíle, než oznámí svému manželovi Stevenovi, že je těhotná. Steven zásadně
odmítá dítě a proto se s Adrian rozvede. A pak se jednoho dne Bill a Adrian setkají a
velmi rychle se stanou přáteli. Adrian se však stále stýská se po bývalém
manželovi a v hloubi duše doufá, že když se dítě narodí, Steven se k ní
vrátí...
Režie Michael Miller. Hrají
John Ritter, Polly Draper, Nancy Morgan, Kevin Kilner, Michael Lembeck a další.
Pátek 28. 3. 2003 ČT 1 - 20.00 hodin
Lotrando
a Zubejda
Za lesy hlubokými a kopci oblými se
rozkládá půvabná česká kotlina. Kromě obyvatel počestných a pracovitých tu ale
bydlí také loupežníci. Nejhorší z nich, starý raubíř Lotrando, si pro samé
obírání pocestných málem ani nevšiml, že mu ze syna vyrostl pěkný, ale
nevzdělaný mladík. Pošle proto mladého Lotranda do kláštera, aby se mu dostalo
řádného vychování. Z chlapce, který dosud rostl jako dříví v lese, se mezi mnichy
stane jemný mladý muž. Jako poslušný syn svému umírajícímu otci slíbí, že
řádně převezme jeho řemeslo. Když se duše starého arcilotra konečně odebere do
pekla, nastanou mladému Lotrandovi těžké chvíle. Jako slušně vychovaný člověk
není schopen obrat ani toho nejneobyčejnějšího kupčíka. Ještěže potká
drvoštěpa Drnce, který se s ním rozdělí o kus chleba s tvarohem...
Sobota 29. 3. 2003 ČT 1 - 22.55 hodin
Ctihodné
zákulisí zločinu
Gangsterské
drama Casino patří mezi díla, která zločin pojednávají jako
institucionalizovaný jev a dodávají mu rozměr výpravné společenské fresky. Hlavní
hrdina, Sam Rothstein (Robert De Niro) vede kasino, z něhož "šéfům" plynou
závratné nelegální zisky, a zajišťuje, aby jejich přísun nevyschl. Jeho poněkud
psychopatický kamarád Nicky (Joe Pesci) má za úkol chránit ho, ale svou
nevypočitatelnou krutostí a afektovaností vnáší jedině neklid. Třetí postavou je
bývalá šlapka Ginger (Sharon Stoneová), do níž se osudově zamiluje Sam, ale
nedokáže zabránit jejímu pádu, zaviněnému lačnou touhou po bohatství, provázenou
drogovou závislostí.
Film režiséra Martina Scorsese
nepředkládá souvislý děj, dlouho načrtává izolované epizody, navzájem
pospojované Samovým komentářem. Syžetová linka nabývá konkrétnosti až v
případě Samova rodinného rozvratu, kdy Ginger běhá za svým někdejším pasákem, a
zvláště policejní razie v závěru, jejímuž osudovému dopadu se
"šéfové" brání nelítostným likvidováním případných svědků. Film se
sice honosně tváří, ale ve skutečnosti je dosti mělký. Není ani střízlivou
analýzou systému jako Kmotr, ani studií lidí, kteří se ocitli v jeho soukolí. Je to
melodramatická historka příbuzná spíše romantickému Bugsymu.
Překvapí herecká
nevýraznost, zvláště pak u De Nira, který hraje jakoby na jednu strunu, vytvářeje
docela sympatického grázla, schopného i horoucí lásky, ale také omezeného obzorem
peněz, jejichž vydělávání se mu stává jediným smyslem života. Sam je v podstatě
jemný člověk, který by snad na nikoho nevztáhl ruku, na násilí má své lidi. Joe
Pesci ovšem svého psychopata rýsuje v podobné jednorozměrnosti. Snad jedině Sharon
Stoneová předvádí náročnější studii ženy, protřelé falešné hráčky, která
dokáže zaujmout společnost, která dokáže být okázalá, ale nedokáže se se svým
novým životem vyrovnat ani jej unést. Je to asi nejlepší výkon, jaký dosud
nabídla.
Důraz je položen na vybranou
obrazovou stylizaci, všimneme si zvláštní naléhavosti záběrů, které často
stavějí jakoby na zvědavosti, když sledují v těsném závěsu každé hnutí postav.
Pověsti o brutalitě filmu (ve Švédsku dokonce nařídili střihové zásahy!) jsou
přehnané, scény zmrzačení falešného hráče údery kladiva do ruky, hlava ve
svěráku či ubití lidí baseballovými pálkami nijak nepřesahují meze únosnosti, v
běžných akčních dramatech se vyskytují scény daleko brutálnější. Jenže Casino
aspiruje na označení "film jako ze života".
JAN JAROŠ
Neděle 30. 3. 2003 ČT 1 - 20.00 hodin
Dědictví
za všechny peníze
Po delší
době se k žánru hrané komedie vrátil klasik českého filmu Jiří Krejčík, jenž
letos oslaví již své pětaosmdesátiny. Jako základ si vzal Goetzův divadelní
přepis povídky Guye de Maupassanta Dědictví slečny Innocencie. Groteskní
příběh televizní inscenace se odehrává po první světové válce v Německu.
Prudérní profesor gymnázia musí kvůli dědictví po své sestře zařídit, aby se
jeho dcera stala ve velmi krátkém čase matkou nemanželského dítěte. Podle
inscenátorů probíhalo natáčení s pověstnou krejčíkovskou náročností.
Tak třeba představitel hlavní role Martin Huba se velmi
důkladně připravoval na český text. "Zvládnul to díky velkému úsilí a
velké píli," říká k tomu Jiří Krejčík. "Pro slovenského herce
není snadné hrát česky. Cizí jazyk totiž omezuje spontánní herecký projev. Herec
musí myslet i na jazykové vyjádření, což mu neprospívá, a ať chce nebo ne,
stejně se mu do jeho výkonu semtam vloudí mateřština," doplňuje režisér,
který si ovšem velmi pochvaluje Hubovu trpělivost. Stejně tak si cení spolupráce s
mladými herci Markétou Kalužíkovou a Lukášem Příkazkým. "Našli jsme je
až po dlouhém hledání na brněnské konzervatoři a oni pak vynaložili velké úsilí
k zvládnutí svých náročných rolí," podotýká Jiří Krejčík. I s
ostatními dětskými herci se mu pracovalo dobře.
Velmi rozmrzelý je ale ze
spolupráce s kameramanem Jurajem Šajmovičem. "To, co pan Šajmovič
předváděl, to byla svévole. Na konzultace nikdy neměl čas, všechno pro něj bylo
obtížné, herecké zkoušky nechtěl natáčet vůbec," vysvětluje. Z
celkového barevného vyznění filmu má velmi rozpačitý pocit. "Přesvětlení
oken nebo bílá místa v dekoracích eliminoval kameraman celkovým zatemněním obrazu.
To přece není možné - komedie musí být světlá!", stěžuje si Krejčík.
Potíže prý měl i s výtvarníkem dekorací ("Hádali jsme se o každou židli,
o každou záclonu").
Přesto se tvůrcům podařilo
natočit roztomilé dílko s dobrými hereckými výkony. A spíš než komedii,
spatříme - podle mého názoru - psychologický film s prvky veselohry. Velmi hezky
ukazuje proměnu člověka, který přičichne k možnosti získat velké peníze.
TOMÁŠ PILÁT |