Některé role máme předurčené, do jiných se obsazujeme sami. A tak jsme jednou na straně hráčů a podruhé jen civíme, jak to s námi a často i bez nás hrají ti druzí. Nemusí tomu tak být jen při sportovních kláních, jak moc dobře víme z praxe. Dokonce i v životě platí postavení mimo hru nebo chcete-li ofsajd, do kterého nás buď někdo může dostat nebo se mimo hru postavíme sami. Jako jeden z našich podnikatelů, který se prý vážně vyptával, jestli není obchodování s Ruskem náhodou trestné. Dost neuvěřitelná otázka, ale ač to zní divně, řekl bych, že to trestné snad i být může. Ovšem právě jen pro takové lidi, jako je on, který se sám staví mimo hru. K velké radosti tisíců dalších hráčů, kteří na rozlehlé ploše od Kaliningradu po Kamčatku bojují "o sto šest". Tedy "o sto šest" vlastně ne, o miliardy. A radují se, že některé soupeře netřeba stavět do ofsajdu, protože se mimo hru postaví dobrovolně.

To obyvatelé Čečenska jsou na tom hůř. Nemyslím tím ozbrojené bandy. Myslím statisíce těch, kteří přihlížejí hře s Moskvou na kočku a myš, hře, ve které není vítěze, protože jedni na výhru nemají a druzí ji zatím nechtějí - hra jim totiž vyhovuje a diváky mohou držet v napětí. Občas lze pro přihlížející dokonce zorganizovat nějaké ty hrátky pro ukrácení dlouhé chvíle mezi jednotlivými dějstvími. A tak je tu najednou referendum, při kterém jsou mnozí hráči, ne-li většina, daleko od zničené a prakticky ke hře nezpůsobilé hrací plochy severokavkazské republiky. Na rozdíl od těch, kteří by hrát měli, ale jsou vlastně také odsouzeni do rolí diváků - výsledek totiž nemohou moc ovlivnit. Ten se v Čečensku stále nerodí na hřišti, ale v zákulisí. Což ostatně připomíná i časté praktiky her, kterým říkáme sportovní. A pokud jde o tu největší masu diváků této hry - obyvatele Ruska, tak ti z nich, kteří by se nakrásně i chtěli na čečenské hrátky dívat, stejně moc šancí nemají. Přímé přenosy i záznamy "utkání" o severokavkazskou republiku jsou v rukou monopolu, který nabízí pohled hodně subjektivní a zkreslený. Navíc se do role diváka v tomto případě dobrovolně obsadil prakticky celý svět, který si to možná zdůvodnil i tím, že má jiné, důležitější zápasy na programu - třeba takový Irák. Tam se přece hraje o víc.

Možná ale někdy ti hráči úplně nejvyšších soutěží, jakési politické superligy, zapomínají na to, že divák se nejen dívá, ale navíc u toho dokonce i myslí. Jedno přísloví tvrdí, že diváci vidí lépe, než herci. A to se určitě netýká jen divadla, řekl bych, že i "tyátr" života je takový. Jak jinak by si totiž herci těch nejpřednějších rolí mohli vysloužit od svých diváků i takové "ocenění", jakého se dostalo prvnímu ruskému prezidentovi. Když měli Moskvané odpovědět na otázku, jaký byl podle nich nejsměšnější jev v historii země, řekli: Boris Jelcin. Pokud se to dověděl, asi jen koukal - a v tu chvíli se zase role obrátily. Všichni jsme přece někdy herci a jindy diváky a některé role máme předurčené, zatímco do jiných se obsazujeme sami.