Aprílové počasí a stále ještě dlouhé večery nabízejí vhodnou příležitost k zamyšlení nad maličkostmi, z nichž sestává náš život. Někdy jim bohužel nevěnujeme takovou pozornost, jakou by zasluhovaly. Jak ale trpělivý čtenář brzy zjistí, takový přístup se nevyplácí.

Také při výměně ocelových gramofonových jehel na gramofonech starší konstrukce použité jehly zahazujete? Většina sběratelů gramodesek tak nepochybně činí - dělají ale velkou chybu: měli by myslet také trochu na ekologii a podporu domácí ekonomiky, a tedy uvažovat o recyklaci cenného materiálu, jaký použité ocelové gramofonové jehly nepochybně představují.

Použitá jehla druhu "silozvučná" představuje cca 0,2 gramu čisté oceli. Jehly "dvojsilozvučné" umožňující velmi hlasitou reprodukci někdy váží dokonce až 0,25 gramu, čili - potrpíte-li si raději na lékárnickou terminologii a přesnost (nebo máte-li doma lékárnické váhy) - pět takových jehel váží jeden skrupul (antická váhová jednotka, cca 1,3 g). Cena železného šrotu je sice v současné době v důsledku snížené poptávky ze strany největšího tuzemského zpracovatele (Vítkovice Steel, a. s.) poměrně nízká, ale i tak lze za jednu tunu starého železa získat až mezi 150 - 200 Kč. Jen považte, kolik nových starých gramodesek by za tuto částku mohlo přibýt do vaší sbírky! A hned si také uvědomíte, že se vyplatí tyto jinak nepoužitelné jehly schraňovat. Jen pomyslete - pokaždé, když vyhazujete mezi odpadky jednu obehranou jehlu, vlastně vyhazujete oknem 0,0000026 Kč!

Jak ale začít ? Chce to jen trochu času a nadšení. Začněte tím, že si vezmete k ruce poslední vydání Zlatých stránek a vyhledáte v něm adresy několika firem - pokud možno blízkém okolí - , které se zabývají výkupem starého železa. Pro sběratele méně zběhlé vyhledávat v telefonním seznamu čísla dle oborů uvádíme postup hledání: Zlaté stránky (díl Stanice organizací, tedy ne díl Bytové stanice!!) = obor 772 = Sběr druhotných surovin = nákup kovových šrotů. Všechny vybrané provozovny obejděte a zapište si ceny, které jejich provozovatelé nabízejí za železný šrot. Doma pak provedete vyhodnocení, která nabídka je pro vás nejvýhodnější.

Vždy je ovšem třeba pamatovat na to, že obchodníci se starým železem neradi vykupují malá množství, a to čehokoliv. Lepší cenu proto dostanete, pokud budete staré jehly schraňovat a prodávat vždy až po dosažení hmotnosti jedné tuny. Nemáte-li zrovna doma váhy, které by dokázaly takovou hmotnost zvládnout, nepropadejte zoufalství: jehly stačí prostě spočítat. Například správný počet silozvučných jehel na jednu tunu činí asi 4 480 000. (Důležité upozornění: tato úměra vychází jen v případě, že jste každou jehlu - v souladu s doporučením výrobce - použili na přehrání pouze jedné strany jedné gramodesky!)

Výše uvedené číslo ovšem platí jen pro jehly britské výroby dovážené do ČSR ve dvacátých a třicátých letech minulého století - tedy především pro značky Columbia, HMV nebo Songster. Pro jehly evropských výrobců není uvedený počet přesný, neboť - ač se to někomu možná zdá být zvláštní - evropské jehly o stejné hmotnosti jsou ve skutečnosti mnohem těžší: zváží-li například Angličan 1 000 britských jehel, dostane hmotnost 80 uncí. Stejný počet stejného typu jehel značky SEM (českého výrobce Šimona Semlera) ovšem váží již více než 226 gramů!

Je mimochodem jen správné, že ti sběratelé, kteří kdysi pod heslem "Čechům vše české" nakupovali z vlasteneckých pohnutek pouze jehly domácí provenience, budou nyní při jejich výkupu cenově zvýhodněni.

Tolik tedy jeden nápad z tuzemské hlavy. A teď uveďme ještě jeden příklad úsporného myšlení ze zahraničí - především úspory měl totiž nepochybně na mysli i vynálezce a konstruktér fonografu na přehrávání fonoválečků s oboustranným záznamem. Jak již čtenáři těchto sloupků nepochybně ví, v Evropě byly fonoválečky rozšířené v několika málo letech před první světovou válkou - šlo ovšem o válečky, které měly zvukový záznam pouze ve svém vnějším povrchu, zatímco jejich vnitřní povrch zůstával trestuhodně nevyužitý. (Podobně měly původně záznam jen po jedné straně i gramodesky - s prvními oboustranně nahranými gramodeskami přišla až v roce 1904 německá firma Odeon.)

Byl to nepochybně právě úspěch oboustranně nahraných gramodesek, který inspiroval německého badatele Paula Vogela k sestrojení jednoduchého přístroje převratné konstrukce, který byl schopen zaznamenávat zvukové vlny i do vnitřního povrchu voskových fonoválečků a poté takový záznam dokázal i reprodukovat. Jak je zřejmé z připojeného nákresu, který je přílohou patentové přihlášky z roku 1904, tento přístroj stojící na třech litinových nožkách unáší na šesti kolečkách buben (tedy fonováleček) otáčený převodem z klasického hodinového strojku (není součástí nákresu). Uvnitř tohoto bubnu se na šroubovnici pohybuje držák se zvukovkou spojenou s ozvučnicí - šlo tedy v podstatě o stejný mechanismus, jaký používaly běžné fonografy konstruované podle vynálezu T. A. Edisona.

Při pořizování zvukového záznamu byla u přístroje pana Vogela použita zvukovka s nahrávacím hrotem, pro následné reprodukování záznamu pak stačilo nasadit zvukovku s přehrávacím hrotem - tedy opět technicky vzato nic nového pod sluncem. Vzhledem k velikosti zvukovky a dalších součástí, které se pohybovaly uvnitř válečku, se doporučovalo používat fonoválečky o větším průměru (tzv. koncertní). Vlastníci těchto voskových zvukových nosičů si tak mohli prakticky zdvojnásobit počet nahrávek ve své sbírce, aniž by si museli kupovat nové válečky. A právě v tom spočívá genialita nápadu pana Vogela - konečně, právě ty nejgeniálnější myšlenky většinou bývají prosté.

I když se zdá, že v komerčním měřítku vynález fonografu k přehrávání válečků s vnitřním záznamem žádné větší rozšíření nezaznamenal, některé jeho principy byly použity při konstrukci v cementárnách dodnes rozšířených rotačních pecí systému Vogel-Strom. Také v tomto ohledu měl vynálezce pan Vogel kolegu i v Edisonovi, který kromě vynálezu fonografu přihlásil později i řadu patentů týkajících se strojních zařízení k výrobě cementu.

GABRIEL GÖSSEL goessel@volny.cz

Obrazové materiály archiv autora