Manuela vyhledá dávnou přítelkyni (či přítele?) - transsexuální prostitutku, stará se o těhotnou dívku, která kvůli přísné matce odešla z domova. Spřátelí se s jeptiškou, jež se chystá na charitativní cestu do střední Ameriky, dokonce se usmíří i s otcem svého syna. A hlavně se dokáže uplatnit i na jevišti, kde místní stárnoucí hvězdě (protagonistka mnohých Almodóvarových filmů Marisa Peredesová skvěle postihla ješitnou koketnost, za níž se skrývá strach ze samoty, ze zklamání) rovněž nabídne pomocnou ruku...

Režisér narozdíl od svých dřívějších filmů začíná vyprávět zcela vážně a musí uplynout aspoň třetina filmu, než pochopíme, že vršení dojemných klišé i vyhraněných sexuálních úchylek (s výjimkou hlavní hrdinky jsou všichni ostatní nějakým způsobem poznamenáni - a to tak, že jejich odchylka výrazně zasáhla do jejich existence) dosahuje takové intenzity, až začíná vzbuzovat smích právě tímto záměrným přemrštěním. Navíc je příznačné, že postavy vpadají do vyprávění znenadání; každý se okamžitě setká s tím, s kým se má setkat. Almodóvar se vyhýbá jednoznačně stanovitelnému žánrovému klíči, avšak inscenačními postupy dává najevo svůj stále zřetelnější odstup.

Zřetelně ironického vrcholu dosáhne příběh v okamžiku, kdy Manuelina "předělaná" přítelkyně - vystoupivší namísto zrušeného divadelního představení - publikum baví líčením vlastního osudu. Stačí si vybavit, s jakým potěšením líčí, kde všude si nechala rozmístit silikon, aby se vymanila z mužských tvarů a dosáhla křivek ženy. Mimoděk k popsanému efektu přispívají i herecké výkony, které nikdy nepodlehnou pokušení nasadit jemně parodické zaměření - po celou dobu se drží v linii "zmučených" osudů, kdy na protagonisty doléhá jedna rána za druhou.

Už samotný název dává tušit dvojsmyslné zaměření: Vše o své matce se chce dovědět její syn, jenž si vede deník, kam si ukládá své postřehy a pocity, Manuela se z něho později doví, jak mladík silně toužil poznat svého otce, o němž mu matka nikdy nevyprávěla, dokonce i z fotografií byl odtržen. A touha proniknout do tajemství blízkých prostupuje celé vyprávění: i další postavy hledají, co skryly narušené vztahy. Plynulé vršení událostí prozrazuje takové vazby náhod, které vážně zamýšlený film nemůže přijmout.

I nyní dává režisér průchod své zálibě v ostrých, sytých, nelomených barvách, které užívá nejen v kostýmování postav, ale zejména v modelaci bytových prostorů. Převažují zejména žlutá a červená.

Úterý 1. 4. 2003 ČT 1 - 20.00 hodin

Režier George Seaton. Hrají Burt Lancaster, Dean Martin, Jean Sebergová, Jacqueline Bissetová, Helen Hayesová a další.

Středa 2. 4. 2003 NOVA - 9.45 hodin

Režie Sergio Colizzi. Hrají Bud Spencer, Terence Hill, Tito Garcia, Frank Wolff, Gina Rovere a další.

Expozice snímku slibuje silný příběh. Paní Kováčová, která získala v Británii doživotní azyl, umírá a nechává v Londýně rodiny svých dvou synů. Ti náhle stojí před závažným dilematem: nechají pohřbít matku doma, tedy v Česku, jak si to přála (to by ale bylo samozřejmě bez nich), nebo ji pohřbí v Londýně a budou u toho moci být? Vítězí druhá možnost a před očima diváků se začíná odvíjet část příběhu lidí, kteří za každou cenu chtějí zůstat v Anglii. Někteří z nich už sice azyl získali, někteří ovšem ne a každou chvíli jim hrozí vyhoštění. Ta urputnost je cítit z každého centimetru filmu.

Režisérka se ke svým hrdinům dostala velmi blízko, dá se říci na dotek. Sleduje je tak v intimních chvílích (například při úvahách, jestli pohřeb mámy neodflákli), ve chvílích radosti a naděje (při zakládání romského klubu), ale i v okamžicích zmaru (azyl v nedohlednu, partneři, na které se spoléhalo, totálně zklamali). To celé trvá dva roky, rodina je násilně rozdělena do různých měst, názory jednotlivých členů Kováčovic klanu se vyvíjejí a v lecčems i mění. Mnohé však zůstává po celou dobu natáčení: touha Kováčových po legálním životě a tím pádem i domově ve Velké Británii, mnohdy podivný přístup britských úřadů k žadatelům o azyl a také přijímání romských emigrantů ostatními Brity. Británie se v některých pasážích snímku nejeví právě v tom nejrůžovějším světle.

Příběh azylu nemá ve filmu rozuzlení, nebezpečí deportace části rodiny trvá. Ovšem dál už režisérka asi jít nemohla. Byla prý unavena, ba vyčerpána. Když se člověk podívá na její film Někde je líp, pochopí z čeho. Navíc otevřený konec vyvolává mnohé otázky. Třeba tu, kde že je to vlastně líp.

Pátek 4. 4. 2003 ČT 1 - 21. 20 hodin

Sobota 5. 4. 2003 ČT 1 - 21.10 hodin

Režisér Ron Shelton (má na svém kontě několik filmů s nejrůznější sportovní tematikou) si příliš nelámal hlavu se zápletkami, řídký, místy až plytký příběh se odehrává především na golfovém hřišti, kde po dobře odpáleném míčku kdekdo hýká nadšením, zatímco po nezdařeném úderu nastupuje smutek bezmála pohřební. Pokud ovšem chybí podrobná znalost pravidel tohoto "aristokratického" sportu, leckteré jemnůstky zůstanou navždy utajeny. Ale i takovém případě se můžeme dojímat milostnou zápletkou. Snadno si všimneme, že veškeré emoce jsou odvažovány s lékárnickou přesností, takže se nemusíme strachovat ani o výsledek v prestižním turnaji, ani o klubající se milostné okouzlení.

Neděle 6. 4. 2003 ČT 1 - 21.55 hodin