Vedle Letní filmové školy a Febiofestu patří Dny evropského filmu k ojedinělým příležitostem jak se seznámit s filmovou tvorbou, které se většina našich distributorů raději vyhýbá. Schází jí totiž potřebná divácká atraktivita. Je pravda, že fanouška hollywoodských hitů sotva uspokojí, avšak vyprodané sály v Praze i Brně (kde mezi 6. až 27. březnem přehlídka probíhala) prozrazují, že i náročnější tituly naleznou své zájemce.

V pořadí již desátý ročník přichystal překvapení: původní orientace na země Evropské unie byla rozšířena, pokrývá i státy kandidátské, takže v programu přibyly filmy z Pobaltí, Polska, Maďarska, ba i Rumunska - celkově se sešly čtyři desítky titulů. Byla zastoupena díla mezinárodně ceněná, vyskytly se však i takové snímky, které je možné označit za zbytečná a čas strávený jejich sledováním za promarněný. Často se jednalo o nekomunikativní výpovědi do sebe zahleděné, nechyběly ani běžné spotřební produkty, které by se snad vyjímaly v odpoledním televizním vysílání.

Co mě nejvíce zaujalo? Výpovědi pocházející z různých zemí, avšak se společným tematickým zakotvením: vesměs se táží, co se děje s psychikou, s jednáním člověka, který žije v prostředí, kde projevy násilí získávají rozměr všednosti, kde on sám je vnímá jako něco běžného a mravně přijatelného.

Polský snímek Roberta Gliňského Ahoj, Terezko (již jsme ho mohli spatřit i dříve při různých příležitostech) líčil osudy mladičké dívky, podřizující se tlaku přízemního okolí, rodiny i spolužáků, než dospěje k tragickému vybití přetlaku na bezmocném chudákovi. Bratři Dardenneové se v belgicko-francouzském snímku Syn zaměřili za složitá dilemeta otce, jenž v novém učedníkovi poznává vraha svého dítěte.

Dva podnětné filmy pocházejí z Anglie. Loachův snímek s krutě ironickým názvem Sladkých šestnáct vystihl smýšlení dospívajícího Liama, jenž se bouří proti degenerovanému, brutálnímu rodinnému zázemí, ale přesto přejímá bezohledné modely chování a vydává se na cestou sebezáhuby, když se připojí k profesionálnímu gangu, pro který by neváhal - jak ukáže "přijímací zkouška" - ani vraždit. Podobně jako se chlapec z raného Loachova snímku Kes upjal k ochočené poštolce coby jedinému světlému bodu své smutné existence, Liam zbožňuje svou matku, přestože jej kdysi i se sestrou odložila do dětského útulku, toužebně očekává její návrat z vězení a dokonce pro ni hodlá zařídit šťastnější existenci. Jenže matčiny citové vazby k bezcitnému milenci jsou silnější než mateřské pouto...

Události kolem pokojné demonstrace v irském Londoderry krvavě rozprášené speciálními britskými jednotkami pojednal režisér Paul Greengrass v paradokumentárním stylu, připomínajícím bezprostřední reportáž. Jeho rekonstrukce Krvavá neděle (podobně jako tomu bylo kdysi ve filmu Bitva o Alžír) střídavě obhlíží obě strany blížícího se konfliktu, zachycuje stále napjatější rozmluvy organizátorů, ať již chystají vojenský zásah nebo domlouvají průběh demonstrace. Desítky zraněných lidí a 13 mrtvých si vyžádaly dodatečné vyšetřování: komise uvěřila tvrzení vojáků, že demonstranti, ve skutečnosti neozbrojení, na ně chtěli sami zaútočit; dokonce jsou k mrtvým tělům přidávány výbušniny, aby zjednaly dodatečné alibi vojenskému zásahu. Zbytečné krveprolití rozdrtilo Hnutí za občanská práva, usilující o změnu poměrů pokojnými prostředky, a nespokojence zahnal do náručí teroristické IRA.