Čekali jste v minulých týdnech také tak toužebně na jaro? A co jste si pod oním pojmem vlastně představovali? Humánní meteorologickou situaci, ornitologické posvícení, či snad dokonce zprovozněné zahradní restaurace? Kdo byl stejně jako já z té české dlouhé a ledovaté zimy celý zarmoucený, mohl zkusit - měl-li zdravé nohy - jít jaru naproti a to tam, odkud přichází, tedy do přírody. Symptomy či indicie obnovování životní síly tu byly k nalezení už v časném předjaří a nesly jména všelijakých živých stvoření, tedy zvířat, rostlin a dokonce i hub.

Ten komu je souzeno žít ve velkoměstě, ať se na ně nevymlouvá. Sám chodívám ráno tužit tělo do příměstské zeleně, či jak se ty ostrůvky přírody správně jmenují, ale důležitější než tužení jeví se mi dívání. A ještě důležitější než pouhé dívání pozorování - ovšem k tomu už je třeba se nehýbat. Takže oč méně se tužím, o to více se snažím uvidět. A stejně nestihnu co bych si přál, tedy zažít kontinuitu jara. Jedno ráno vynechám a havraní hejna náhle nejsou slyšet a tudíž ani vidět. Zničehonic zas o sobě začnou dávat vědět sexuchtiví jednotlivci - nejprve kosi, pak straky, sojky, hrdličky. Strakapoudi rozproudí své sbíječky. Maskovací zeleň jív nic nemaskuje, naopak, vyzývá včely, které už předtím hrály sebevražednou hru na krále, jenž vysílá své vojsko. I při zemi se nám to zelení - ne tak od lístků sněženek, jako od jedovatého vlaštovičníku. Lepší je jedlý popenec, soudí vyhládlí býložravci. Ale i kdyby nebylo jaro vidět ani slyšet, lze se potěšit tušením toho, co za nás objevili badatelé. Třeba že u těch nejmohutnějších stromů počíná vztlak mízy z kořenů už koncem ledna, jak jinak by také stihly vyrašit a vykvést. A že se tehdy také mezi těmi kořeny líhnou samičky žlabatek, což je stejnokřídlý hmyz.

Když jsem počátkem března vyrazil hledat jaro, narazil jsem na peróně venkovského nádraží na stařenku, která rozuměla ptačí řeči. Co rozuměla, hned překládala! Ač prý si z ní vnoučata dělají legraci, překládala skvěle, možná trochu nepřesně, jako když se překládá poezie - vznikne snad jiná báseň, dodržující však původní rytmus i rým. Sníh ještě tál ale kolem nádražního kiosku si místní udělali s přispěním prvního sluníčka a lahvových piv iluzi oné zahradní restaurace. Také se vydali jaru naproti. V lese pak zavonělo čerstvé podhoubí a já natrefil na penízovky sametonohé, což jsou dobré jedlé houby. Na lavičce zase nahonem vyrostli jaksi předčasní, promrzlí, leč tuliví milenci, což jsou lidé, přesněji lidé rozumní. Kdepak, nejsem žádný přírodovědný názvoslovec, exaktně nic nezkoumám. Ostatně myslím si, že hledání jara je záležitostí instinktu. V čase, kdy je nám to zapotřebí, vypůjčujeme si instinkty od zvířat, která se jimi sebezáchovně řídí. Apropó, ti milenci. Čím ti se asi tak řídí?

JAROSLAV VANČA