Znáte to asi také ze svých rodin: pokud požádáte svého školou povinného potomka, aby vám z počítače vytáhl nějaké údaje, nebude to pravděpodobně žádný problém. Možná bude také schopen vám na zahraniční dovolené objednat jídlo v restauraci. Pokud si s ním ovšem budete chtít sednout a budete očekávat plynulé vyprávění o něčem, co jej v poslední době zaujalo, co si přečetl, budete možná zklamáni. Vyjadřovací schopnosti našich dětí jsou čím dál horší. Děti mají malou slovní zásobu. Není se co divit: místo, aby si sedly s knížkou, usedají před počítače a krouží po internetu anebo hrají hry. Tím si ovšem slovní zásobu nerozšíří. Nemůžeme veškerou vinu za tento stav svalovat na techniku a na učitele (i když samozřejmě se nám může zdát, že ve škole je daleko více teorie než praxe). Nejvíce času by děti měly strávit s rodiči, a právě jim ten čas schází. A místo, aby koupili dítěti pěknou knížku, pořídí jim novou videokazetu nebo vylepší počítačové hry. Děti pak mluví téměř jen v holých větách a používají výrazy, které pochytí z akčních filmů komerční televize. Malá slovní zásoba a neschopnost komunikovat trápí děti všeho věku: od prvňáčků až po žáky devátých tříd. Ani ty téměř nic nenutí více mluvit. Dokonce i přijímací zkoušky na střední školu, první větší test jejich schopností, se obejdou bez mluveného slova. Většinou zakroužkují podle jejich mínění správnou odpověď.

Je snad příčinou tohoto stavu propagace hvězd, jež se v médiích mnohokrát profilují jako lidé, kteří přišli k velkým penězům a slávě celkem snadno a rychle, mnohdy bez vyvinutí jakéhokoliv anebo minimálního úsilí? Jakoby někdy děti ztrácely nadšení a zájem vzdělávat se, něco poznávat. A ke čtení mají přímo averzi. Doby, kdy se čítalo tajně s baterkou pod peřinou, jsou asi nenávratně pryč. Je vhodné si uvědomit, že život každého úspěšného člověka se v mnohém podobá práci leteckého dispečera: jeho náplní je vedení lidí a projektů ke stanoveným cílům. Úspěšný člověk musí stejně jako letecký dispečer ovládat umění účelné mezilidské komunikace, v opačném případě vznikne nesmírný zmatek a vřava. Samotná komunikace však nestačí. Člověk se musí ujistit, že jeho sdělení bylo přijato a že si je příjemce uloží do paměti. V případě neúplného komunikačního cyklu může dojít k chaosu a finančním ztrátám. Četl jsem o tom zajímavé svědectví:

Slavný hollywoodský režisér Cecil DeMille točil film s biblickým námětem. Točila se výpravná bitevní scéna. Početný kompars začal zkoušet v šest hodin ráno. Během celého dne čtyřikrát vyzkoušeli nákladnou bitevní scénu. Slunce pomalu zapadalo a do setmění zbývalo právě dost času, aby mohla být scéna natočena. Na strategických místech stálo jedenáct kamer, které měly zachytit bitvu ze všech úhlů. Některé kamery byly pečlivě nastaveny tak, aby snímaly hrdinu zblízka při boji "muž proti muži". DeMille přelétl pohledem scénu a vydal pokyn: "Akce!" Stovky komparsistů zaplavily pahorek v předstírané bitvě. Když byla patnáctiminutová scéna u konce, spokojený DeMille se obrátil a zamával na hlavního kameramana, který byl usazen na nedalekém vršku. Kameraman také zamával, zvedl megafon a zavolal na režiséra: "Až budeš připravený, řekni, začneme filmovat". Přeslechl příkaz: "Akce!" Domníval se, že herci komparsisté ještě zkoušejí, a nenatočil vůbec nic!

Ve skutečném životě není možné znovu nafilmovat nepodařené "scény" a příležitost se již nikdy nemusí opakovat. Chceme-li se vyhnout nákladným nezdarům, ujistěme se, že naše komunikace s ostatními nepostrádá ani jeden ze tří prvků: "Sdělení je odesláno, sdělení je přijato, sdělení je pochopeno!"

Ke zlepšení komunikace ve vzájemných vztazích obyvatel anonymních sídlišť, mám jednu vyzkoušenou radu: "Jdi si půjčit sůl!" To je moje rada především pro všechny, kdo se cítí sami. Bydlí v lidských mraveništích, na chodbě mají nejméně čtyři, pět dveří do různých bytů, v celém vchodě třeba 50. Všichni tam bydlí už několik let. A neřeknou si ani "dobrý den".

Jedna paní mi vyprávěla: "Zaklepu u sousedů a ozve se: Nikomu neotvírám! Přijďte, až tu bude hlavní nájemník!" Už neměla odvahu zaklepat ještě jednou! Ten starší hlas patřil také staršímu člověku. Ještě asi víc samotnému, který má přikázáno sedět zamčený, nikomu neotvírat, aby mu snad nikdo neublížil. Kdyby ta paní zaklepala večer, kdy tam bude hlavní nájemník - třeba syn, dcera -, možná by zjistili, že za stěnou bydlí člověk, kterému mohou nechat klíče, kterému mohou na hodinu svěřit dítě, který se zase může obrátit na ně. Běžte si půjčit sůl! Možná zjistíte, že se s těmi lidmi za stěnou dá mluvit!

Velmi důležité však je při vzájemné komunikaci také myslet. Jak často něco říkáme, aniž myslíme na to, co z toho může vzejít. Věta, která nám někdy bezmyšlenkovitě vypadne z pusy, může mít tragické následky. Přirozeně nebyla myšlena zle, ale je to tak: Jedenáctiletá dívka, která měla jen jednu ruku, přišla právě na hřiště na kraji města. Při společné hře si počínala s jednou rukou stejně obratně jako ostatní děti s oběma. Zchvácená, ale veselá stála ta malá na okraji cesty a čekala na zelenou. Laskavá stará dáma ji oslovila a povídá: "Ty ubohé děvče, máš jen jednu ruku?" A bylo to venku. Dívka při hře vůbec nemyslela na to, že jí něco chybí. Naopak. Myslela si, že je rovnocenná s těmi druhými. Mohla se zúčastnit. I děti ji tak braly. A teď ta jistě ne zle myšlená, ale bezmyšlenkovitá slova paní! Pro dítě to byla rána.

Jak rychle a jak často taková věta vyklouzne a nedá se vzít zpět. Například když otec řekne synovi: "Z tebe nic nebude!" Takový výrok se může "zažrat" a narušit celý život. Bezmyšlenkovité mluvení a jednání se podobá lesnímu požáru. Někdo odhodí z nepozornosti nebo lehkomyslnosti zápalku nebo hořící nedopalek cigaret - a už hoří suchá tráva a houština plamenem. Plameny se zakusují dál a dál. Škody jdou do milionů. Škoda z nerozvážného slova jde do jiných milionů - zůstane za ní poškozený, smutný, zraněný, zlomený člověk. Je to vlastně škoda nevyčíslitelná. Ukradené peníze můžeme vrátit do haléře, zraněnou čest nebo sebevědomí nemůžeme stoprocentně nahradit nikdy.

A tak než se dnes ještě více rozpovídáme, uvažme, že co bylo řečeno, nelze vzít zpátky. Mnohdy je skutečně patřičně nedoceněna zkušenost našich předků: Mluviti stříbro, mlčeti zlato! Rád bych i já tuto radu přijal za vlastní, a proto se na těchto stránkách chci raději odmlčet, abych třeba někdy zase po čase mohl promluvit - opravdověji, hlouběji, o tom, čeho bude zase srdce i můj škapulíř plný.

PROKOP PETR SIOSTRZONEK, převor břevnovský