Ezopské bajky patří k nejstarším literárním památkám evropské kultury. Po staletí kolovaly mezi lidem v ústním podání, ale už okolo roku 300 před Kr. vznikla první sbírka, kterou sestavil Démetrios Falérský (mimochodem, první česká "ezopská" sbírka nese datum 1480).

Francouzská literatura se k literárnímu žánru bajek ráda a neustále vracela. K jejím vrcholným autorům bezesporu patří vedle La Fontainea mladý kavalír a vtipný moralista Jean-Pierre Claris, zvaný podle místa narození, zámečku v kraji Gard, "rytíř Florian" nebo také Ezop 18. století (1755-1794). Jeho veršované bajky bývají pochopitelně často srovnávány právě s dílem La Fontaineovým. Sám Florian si byl vědom básnické síly svého konkurenta, kterého však nechtěl variovat ani "vykrádat", jak sám kdesi napsal: "Přečetl jsem množství bajkařů, a když jsem nalezl námět, který se mi líbil a nebyl zpracován La Fontainem, tak jsem si ho beze všeho vypůjčil. Za některé náměty vděčím Ezopovi, Bidpajovi a Gayovi, bajkařům německým a zejména španělskému básníkovi Iriartovi."

Ačkoli může rytíř Florian svým životem připomínat jakéhosi playboye 18. století, mladičkého rozkošníka života, jeho bajky nesou pečeť střídmosti, nerafinovanosti a upřímnosti, s níž dokázal dovést své vyprávění ke zcela zřetelné moralitě. Třeba v bajce "Pěnkava a slavík" Florian rozehrál motiv soutěže zpěvného ptactva, aby ji pak suše dovedl ve věčně aktuální: "Neboť pochvala hlupáka / neprospívá, ale spíš škodí."

Nedělní Souzvuk věnovaný Ezopovi 18 století je též připomínkou výtečného překladatele Gustava Francla (nar. 1920), žáka Václava Černého, někdejšího redaktora Topičova nakladatelství, Orbisu a filmového kritika, který do češtiny přetlumočil také díla Flaubertova, Hugova a La Fontainova.