Žijící legenda americké kinematografie Jack Nicholson už dávno osvědčil, že své hrdiny dokáže vymodelovat k jakékoli povaze a provázet jakýmkoli sociálním zakotvením i věkem. Nyní dospěl k důchodovému. Není to poprvé: už v dürrenmattovské detektivce Přísaha ztělesnil vyšetřovatele, jemuž ani odchod na odpočinek nezabrání, aby s až maniakální umanutostí nepátral jako soukromá osoba po bestiálním vrahovi, posledním dluhu své kariéry ve službách spravedlnosti.

Rovněž Warrena Schmidta, hrdinu filmu O Schmidtovi, zachycujeme poprvé v okamžiku, kdy odchází do důchodu. Na rozdíl od výše zmíněného detektiva však postrádá silnou pohnutku, jež by jej nadále burcovala k činorodosti. Po odchodu ze zaměstnání, které vyplňovalo celou jeho existenci, ztrácí obrazně řečeno půdu pod nohama, neví, co si má počít s volným časem, marně hledá nějaký záchytný bod, k němuž by mohl vztáhnout svou příští existenci. O jeho rady není zájem: slušně jej vypoklonkují z bývalého zaměstnání, rozmluvy s dcerou, chystající se uzavřít sňatek, provázejí konfliktní výměny názorů.

Warrena nejvíce poznamená nečekaný skon jeho milované ženy. Náhle si připadá vykořeněný, marně se snaží navázat nějakou družbu, dokud si neuvědomí, že teprve "korespondenční" podpora kteréhosi afrického děcka mu znovu přináší pocit životního naplnění. V obšírných dopisech (jejich text se mění v sáhodlouhé monologické zpovědi) splétá předivo mnohdy skeptických úvah, pitvá svá zklamání, jsa rád, že se vůbec někomu může svěřit, aniž mu dochází, že příjemce stěží může nějak oslovit. Vyprávění záměrně zdůrazňuje snad až omšelou všednost jednotlivých reálií i dění do nich zasazeného, byť můžeme občas tápat v přesném sociálním zařazení jednotlivých postav, neboť nemusíme odpovídajícím způsobem pochopit veškeré významy vážící se třeba k zařízených bytových interiérů či ke zvyklostem.

Nicholson i tentokrát podmaňuje okouzlujícími pohledy a šibalskými úsměvy, byť povětšinou skrytými pod napjatým stahem tváře, vyjadřujícím opatrnické očekávání či neopětovanou naléhavost. Nerozvíjí celý rejstřík svých mimických schopností (jak ukázal třeba v komedii Lepší už to nebude), zapšklost svého hrdiny modeluje velice střídmě a bez přehánějících grimas. Výtečně ovšem postihl jeho náhlou prázdnotu po odchodu do důchodu, rostoucí zklamání ze ztráty rodičovské autority, z marných pokusů sblížit se s někým v deprimující samotě. Od okamžiku, kdy narazí v plachém gestu sblížení na rozhořčený odpor, zarputile vzdoruje jakýmkoli další pokusům.

Mezigenerační konflikty mezi Warrenem a jeho dcerou jsou víceméně jen naznačeny a film se o ně neopírá jako o úhelný základ vyprávění, totéž lze vztáhnout na ještě utlumenější (či dokonce nedořečené) střety rozdílných mentalit. Banalizace těchto půtek vhodně dokresluje jejich přízemnost (i z Warrenovy strany). Skrze ni se daří nahlížet postupné zklidňování hlavního hrdiny, jenž jen pozvolna překonává pocit zneuznání a odebrané důstojnosti přijetím nově strukturovaných hodnot - dočasně pozapomenutých, vytěsněných každodenním shonem a nahrazovaných iluzí vlastní důležitosti a nepostradatelnosti. Warren slzící nad obrázkem afrického chlapečka se zcela jistě citově obrozuje; je to vlastně poprvé, kdy jeho obličej nevyjadřuje dotčení, ale dojetí...