15
vychází 31. 3. 2003

Titulní rozhovor

Oskar Petr:
Další z návratů ztraceného syna

Když jsme spolu před devíti lety hovořili o vaší debutové sólovce Krev, bláto, slzy, říkal jste, že nejde jen o kolekci náhodně posbíraných písniček. Má i deska Fabrica Atomica nějakou koncepci?
Dneska už sice cédéčko v celku nikdo neposlouchá, ale já se stejně držím toho, že album musí být koncipováno jako kniha, musí mít svůj rytmus, svůj začátek a konec. Je důležité, jak deska pulzuje, v jaké křivce její rytmus a sdělení k posluchači přichází.

Na desce je třináct písní - předpokládám, že jste je nenapsal najednou. Jak se vlastně ta deska rodila?
Kdybych měl publikovat veškeré písně, které jsem v životě napsal, musel bych album vydávat každého půl roku. Takže: na mé nové desce je skladba, kterou jsem napsal přímo ve studiu, ale samozřejmě taky starší věci - úvodní písničku Pojď se mnou (Ole ole) jsem třeba před časem nabídnul taky skupině Lucie, ale po dohodě jsem si ji vzal zase zpět.

Krev, bláto a slzy vám produkoval právě bubeník a zpěvák Lucie David Koller. Oslovil jste ho i tentokrát?
On zrovna v tom samém studiu s Lucií taky natáčel, takže jsem to ani nezkoušel. Producentem byl Milan Cimfe ze studia Sono. David ale v jedné písni bubnuje.

Systém práce, kdy si muzikanty postupně zvete do studia, má ale i své výhody, ne?
Určitě, tak se mi zdá natáčení alba nejjednodušší, stačí jiný pohled některého z přizvaných muzikantů a písnička se vydá jiným a třeba tím správným směrem. Také jsem zažil opak. Nevýhodou ovšem je, že píseň není dlouho hotová, tím pádem vám nahrávání vezme víc času a je to podstatně dramatičtější proces. Začínali jsme hrubou kostrou a pomalu nanášeli maso a pokrývali kůží. Třeba již zmíněná skladba - první singl - Pojď se mnou byla snad největším oříškem, protože čím víc písnička směřuje do pop music, je těžší a těžší s ní operovat, chce svoje a když to nedostane, zhroutí se vám pod rukama.

Snad jste se nestal také filmovým hercem?
To zrovna ne, ale moje starší písnička Zmrzlinář z prvního alba skupiny Marsyas by měla právě ve filmu Pupendo znít. Znovu jsme ji proto nahráli, dokonce v téměř původní sestavě, s Honzou Hrubým a se Zuzanou Michnovou.

Tak to by mohl Zmrzlináře potkat stejný osud jako Mišíkovu píseň Slunečný hrob, kterou Hřebejk znovu oprášil ve filmu Pelíšky.
No, nedělám si iluze, ale možné je všechno.

Zmínil jste se o debutovém albu skupiny Marsyas, jediné desce kapely Marsyas, na které jste před emigrací ještě pracoval. Jak ji z dnešního odstupu hodnotíte a co jste říkal na další desky Marsyas, které vyšly v 80. letech?
Když ta deska vyšla v reedici, samozřejmě jsem ji znovu proposlouchal. Musím říct, že jsem byl překvapený, co jsem v pětadvaceti jako nezkušený kluk dokázal napsat a co jsme vytvořili za fenomenální kus. Myslím, že se velmi povedla a všichni tři tam záříme. A co se týče dalších desek Marsyas, znám vlastně jenom album Kousek přízně a konkrétně tuhle desku vnímám jako začátek odbočení od našeho stylu - třebaže Marsyas byli fenoménem i nadále. Dovoluji si tvrdit, že kdyby kapela pokračovala stylem, který jsme dělali v původní sestavě se Zuzanou Michnovou a s Kalandrou, tak by to byla muzika trochu experimentálnější. Brousili bychom dál špici okraje, na kterém se Marsyas nalézali. Už proto, že asi jedinou výhodou muzikanta tvořícího v komunismu bylo, že pokud se logicky neznelíbil establishmentu, nemusel nabízet hudbu, která by byla masově prodejná.

Bezprostředně poté, co jste se po roce 1989 vrátil do Čech, asi leckoho napadlo, že se Marsyas zase dají dohromady. Proč k tomu vlastně nikdy nedošlo?
Napřed k tomu nedošlo proto, že jsem byl ohromen revolucí a vracel jsem se i za nehudebními zájmy, ke kterým mě přivedla vlastně i Zuzana. A když jsem se potom časem nabízel té sestavě Marsyas z období asi před devíti lety, odmítli mě. Pamatuju si, jak mi tenkrát Zuzana řekla, že se na tom kapela shodla jednohlasně. A tím to skončilo. Víte, já občas možná řeknu něco, co se nemá říkat nahlas, nebo to, co někdo nechce slyšet. A to se stalo i tehdy. Matně si vzpomínám, že jsem po převratu po jednom koncertě, na kterém hráli i tehdejší Etc., prohlásil, že rytmus kapely mi připomíná chůzi chlápka s dřevěnou nohou... S muzikanty je to těžké. Oni jsou někdy tak uzavření v obrazu svého já, že z nich musíte ten šat strhávat, chcete-li dovnitř.

V posledních letech znovu vystupujete s Jazz Q Martina Kratochvíla. Berete ty koncerty jako navázání na svou předemigrační kapitolu s touto skupinou?
Ta kapitola je přerušená, posluchačské zázemí si musíme vybudovat znovu. Ale hrát s Jazz Q, to je pro mě stále obrovský zážitek. Jsem šťastný, že můžu stát před takovými muzikanty, že jsem součástí něčeho tak velkého. To se každému nepoštěstí. Jazz Q není mrtvá hmota, to jsme si ověřili před nedávnem na koncertech v Redutě a v Malostranské Besedě. Jak říká Martin Kratochvíl, kdo dneska nepřijde na Jazz Q, přijde o pořádný kus kultury. To není pop music pro lidi co jdou za hitem.

Jste znám tím, že píšete i pro jiné zpěváky a kapely. Vaším největším úspěchem je v tomto ohledu Medvídek, jedna z nejhranějších českých skladeb posledních let. Jak tahle píseň vlastně vznikla?
Spadla z nebe, skoro doslova. Jednoho nedělního odpoledne jsem seděl po obědě u stolu a hrál si s diktafonem, který jsem si tenkrát pořídil. Říkal jsem si, že už bych ho konečně mohl nějak využít. Moje žena tehdy hodně poslouchala skupinu The Verve a zpěváka Richarda Ashcrofta. Tak jsem si sednul a během dvaceti minut jsem pod vlivem těch The Verve na španělku a na diktafon natočil písničku. Pak jsem ji pouštěl Davidovi v autě, jemu se líbila a chtěl, abych ji ještě rozpracoval. Nakonec mi jednoho dne zavolal, já demosnímek narychlo vyrobil a Medvídka odvezl do studia. Pak už se s tím kluci trápili sami.

Čekal jste, že z té písně bude takový hit?
Říkal jsem si, že by z ní něco mohlo být. Ale to člověk nikdy neodhadne.

S kapelou Lucie spolupracujete už od svého příchodu z emigrace. Proč jste se vlastně tehdy obklopil lidmi, kteří vás "naživo" ani nemohli znát a ne věkově spřízněnými muzikanty?
Když se vrátíte z Ameriky, jste na trošku jiný bárce, posloucháte hudbu jako by cizím uchem. Zdálo se mi tenkrát, že česká muzika je taková přidušená, obroušená, opotřebovaná, nevzletná. Proto jsem se mezi muzikanty, které jsem si pamatoval ještě z dob před emigrací, moc necpal. Dlužno ovšem říci, že mě mezi sebe ani nezvali. Zato mě v roce 1990 oslovil právě David Koller. Šel jsem se podívat na koncert Lucie a hodně se mi to líbilo. Ta kapela mi připadala taková čerstvá, nová a kvalitní, nějakou dobu jsem s nimi i jezdil jako host. Potom jsem si totéž vyzkoušel i s tehdejším "mega" Výběrem.

Říkal jste, že jste se po návratu do Československa zprvu věnoval nehudebním aktivitám. O co šlo?
Já si tehdy říkal, že se hlavně musím uživit, natolik jsem měl tu Ameriku zažitou. Krátce po revoluci jsme s kamarády založili klub Lávka, měl to být původně bar s divadlem. Brzy nás několik odešlo, protože se ten projekt postupně vyprofiloval jinak, než jsme chtěli my. Následovala spolupráce s promotérskou firmou Nederlanders, která v Americe vlastní na padesát stadionů a hal a v Praze měla zájem o stadiony na Spartě a na Strahově. Chtěli něco koupit a založit koncertní agenturu, v USA produkují například koncerty Rolling Stones a dalších hvězd. Jenže koruna se ještě nedala převádět na volném trhu, takže to postupně padlo. Pak jsem udělal ještě nějaké interiéry restaurací, a potom jsme - jen namátkou - pracovali na velezajímavé rekonstrukci hotelu v Chrančovicích a "superzajímavém" business clubu ve sklepeních v Balbínově, ale i z toho záhy po startu prací sešlo. Až když tyhle architektonické horečky pominuly, začal jsem přemýšlet zase o hudbě.

Píšete písničky, zpíváte, ale taky fotíte, zabýval jste se designem interiéru a v USA studoval nějaký čas výtvarné umění a umělecký neon. Co vám daly UCLA a College LAVC v Los Angeles?
Ty školy a kurzy mi daly to, že jsem se naučil kreslit, malovat pastely, ale nedaly mi nic, co bych mohl upotřebit jako muzikant. Dnes aspoň používám svoje fotografie na obaly desek. Ale nějaký projekt, spojující výtvarno s hudbou, to by mě zajímalo. Ve stádiu zrodu je také koláž pohybu, tance, hudby a vizuální stránky zástupců tří kontinentů.

Nabízejí se videoklipy. Ty by vás nelákaly?
Jednu dobu mě lákaly moc. Ale když jsem si uvědomil a viděl, jak těžká je to práce, tak mě ten chtíč prozatím opustil. Kdybych se měl věnovat všemu, co by mě bavilo, musel bych mít dva životy. Nebo aspoň jeden a půl. Dneska už bych se raději rozvíjel jen na hudebním poli a ve fotografii.

Vaše muzika se v roce 1991 dostala až k uším hollywoodských producentů - nechybělo mnoho a byl jste autorem hudby k filmu Dracula Francise Forda Coppoly. Jak to tenkrát bylo?
V Americe jsem navštěvoval také kurzy filmové hudby, přednášel tam třeba přední filmový skladatel Silvestri. A čirou náhodou se do těch správných rukou dostala jedna moje syntetizerová skladba, taková hororová věc s Panovou flétnou, jejíž zvuk tomu tématu ještě přidal na atmosféře. Čtrnáct dnů mě producenti drželi v naději, že jsem v tom užším výběru, že mám tu šanci. Jenže jednoho dne se mě zeptali, jestli mám za sebou nějakou práci se symfonickým orchestrem. A tu jsem neměl.

Mnoho lidí, kteří v Americe nějaký čas žili, se nikdy zcela nevzdalo myšlenky, že se tam jednou vrátí. Co vy - umíte si představit, že byste zase za mořem žil a pracoval?
Amerika je pro mě stále největší inspirací, v té obrovské zemi najdete přehršel zajímavých lidí a míst. V tomto ohledu se s ní Evropa nemůže rovnat. Chtěl bych se tam vracet, být chvíli tady, chvíli tam. Žít na několika místech nebo se aspoň někam na určitou dobu podívat, to by si ale měl vyzkoušet každý člověk, aby zjistil, že není jen to "doma" s vysázenými lesy, člověkem zvrásněnou přírodou a šedými vesnicemi. Byť není jednoduché někam třeba na půl roku odjet, pro váš další život je to neocenitelné.

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ