Nakoupit ve Washingtonu něco opravdu amerického je skutečně těžkým oříškem. Oděvy módních domů při bližším ohledání zklamou, jsou vyrobené v Indii, na Filipínách nebo v Bangladéši, hračky a modely amerických aut v Číně. Americkou prosperitu podporuje tvrdou prací celý svět a velmoc to velkoryse snáší. Tisíce českých ilegálních pracovníků po nocích čistí supermarkety a nechává se okrádat polskou mafií, Mexičané zase za pár dolarů sklízejí v Kalifornii jahody. Spojené Státy žijí z toho, že i na počátku 21. století dávají chudákům celého světa naději v rámci osvědčeného Amerického snu. Imigranti jsou tradičně ochotní dělat i to, co by jim doma hrdost nedovolila. Nově příchozí ještě remcají, ale ti, kteří jsou tu léta, nechtějí mít problémy. V práci si dávají pozor na pusu, při prvním setkání s cizincem hájí Ameriku, ale když jste s nimi o samotě řeknou: "Víš, oni tady Čechy nemají rádi, proto se mě chtějí zbavit. Těžko bych sháněl práci, je mi přes padesát a jsem muž a navíc běloch, to je ta nejhorší kombinace."

Hlavně nemít problémy, nenápadně se oblékat, neplést se před kolegy do politiky a před kolegyněmi do koketování, raději zůstat u sportu, počasí a připomenout nedělní návštěvu kostela. Neztratit práci, neupadnout v podezření z něčeho neamerického, jít s hlavním proudem a neustále přesvědčovat okolí o svém příkladném vlastenectví a spořádaném životě.

Lidé od nás jsou ale na mnoho věcí citliví, po letech strávených v komunismu dost dobře nechápou, proč by se měli klepat před silniční kontrolou, proč by měli pokorně snášet ústrky neochotných úředníků a proč by neustále měli dokazovat, že jsou stejně dobrými Američany jako ti ostatní. Východoevropští diplomaté, obchodníci i novináři si více nebo méně nahlas stěžují na Ameriku, arogancí mocnosti počínaje a zahleděností jediné supervelmoci do vlastní velikosti konče. Přitom si asi každý klade otázku, v čem jsou ti věčně se usmívající, zavalití lidé na amerických ulicích lepší než my. Možná jsou oddanější, disciplinovanější nebo možná také omezenější a vystrašenější. Nebo že bychom si nasadili špatné brýle? Obyvatelé Spojených států jsou ochotní se smířit s tím, k čemu se nám už těžko vrací: například s tím, že okolo sebe vidí samé uniformy, bezpečnostní rámy a vyvěšená nařízení, co se nesmí. Připadá jim normální, že si i ve čtyřiceti letech nemohou koupit ani pivo, aniž by se nemuseli legitimovat, že stojí fronty na ulici, aby se dostali do dobré restaurace. To, že je něco zákon, je univerzální odpovědí, která u Američanů vyvolává respekt - a u nás vzdor. A tak zatímco do Ameriky přicházejí další lidé, aby si splnili sen, jiní zase utíkají, aby se ze špatného snu probudili.

Amerika nás asi bude dráždit víc a více, budeme před ní ztrácet respekt tím víc, čím víc ho ona bude vyžadovat. Nikdy se asi nenaučíme na potkání se vždy pousmát a na dotaz jak se máte povinně říci: "Skvěle a vy?" Nejen v tom jsme jiní a asi je pro obě strany dobře, že si to alespoň jedna z těchto stran začíná uvědomovat. Pokud nás přestanou vzájemné rozdíly nepříjemně překvapovat, můžeme se z nich dokonce jednou společně těšit.