Přerušení práce zbrojních inspektorů v Iráku proti vůli většiny členů Rady bezpečnosti (RB) a zahájení války bez nezpochybnitelného mandátu OSN změnilo v transatlantické oblasti mnohem víc než vztahy mezi jednotlivými zeměmi, například mezi USA a Francií či Německem, nebo mezi některými kandidátskými a členskými zeměmi Evropské unie, či mezi Tureckem a Spojenými státy. Změnilo přesvědčení mezinárodního společenství o funkčnosti dosavadního uspořádání světa. Nastolilo dokonce otázku, zda po irácké válce nebude třeba, aby se země této planety dohodly na nějakém jiném uspořádání světa.

Myšlenku na změnu světového řádu nadhazují především politici mocností, které válku zahájily, aniž čekaly na vytvoření konsensu - nejen v RB, ale prostě ve světě. Už ve chvílích, kdy se jednání v RB nevyvíjelo podle představ americké a britské vlády, opakovali Američané často: Ne my, ale vy (Rada bezpečnosti, OSN, prostě vy ostatní) potřebujete tu druhou rezoluci, vy považujete její schválení za podmínku k zahájení války a myslíte, že když ji neodhlasujete, že naše rozhodnutí zahájit válku zvrátíte. Američané, Britové a Australané se skutečně obešli bez mandátu instituce, jež jako jediná dnes představuje a garantuje světový řád. A teď je otázka, zda jakýkoli příští světový problém či hrozbu bude vůbec možno odvrátit pomocí těch jediných legálních mechanismů, které si lidstvo k takovým účelům vybudovalo, tedy pomocí Charty OSN a Rady bezpečnosti.

Už sama obnova Iráku po válce se teď jeví jako další pravděpodobné jablko sváru mezi Spojenými státy a těmi zeměmi a organizacemi (jako Evropská unie), které nehodlají upustit od osvědčené praxe, jež spočívá v tom, že správu a organizaci obnovy rozvrácené země vykonávají Spojené národy (např. v Bosně, v Kosovu). Evropská unie v této záležitosti našla názorovou shodu, kterou ve stanovisku k válce tolik postrádala.

Je nepochybné, že mechanismy udržování míru na světě zakotvené v Chartě Spojených národů těsně po druhé světové válce, volají po přizpůsobení dnešní době. Ale stejně nepochybné je, že je nelze opustit, zavrhnout. Zatím je jejich jedinou alternativou světový řád spočívající na síle nejsilnějšího článku mezinárodního společenství. Tím je v této chvíli jediná supervelmoc - Spojené státy. Buď samy nebo se svými, k danému účelu seskupenými spojenci (třeba pokaždé s jinými). Akceptovat takový světový pořádek by lidstvu přineslo perspektivu obrovského skoku do minulosti, do dob, kdy právo se rovnalo síle, a kdy slabší byli nuceni hledat ochranu pod křídly silnějších, a to téměř vždy za cenu ztráty samostatnosti. I kdyby se v příštích měsících našly státy, které by daly před dosavadním systémem Spojených národů přednost velmocenskému uspořádání světa, žádná malá země uprostřed Evropy by takovou změnu politických poměrů na planetě neměla považovat za výhodnou. Jedinou naději států neschopných v době nákladných vojenských technologií zajistit vlastní obranu je systém kolektivní bezpečnosti. Pokud možno co nejširší, nejlépe planetární. Ale aby fungoval, musí se mu podřídit i ten nejsilnější článek, ten, na jehož vojenské síle může mezinárodní systém stavět svou autoritu. Velmoc, jakkoli silná a na mezinárodní podpoře nezávislá, se musí podřídit právním normám světového společenství, má-li právní normy hrozbou svých zbraní nebo jejich pouužitím vnucovat tyranům a agresorům. To není utopie, to už fungovalo! Spojené státy americké byly pro OSN (tj. pro nás pro všechny) několikrát nespolehlivější zárukou toho, že vůli světového společenství chránit napadené (Kuvajt) a nedopustit genocidu (Kosovo) bude někdo schopen proměnit v čin. O jejich roli ve 2. světové válce a ve studené válce ani nemluvě.

Po 11. září svět na svůj dluh Americe nezapomněl. Zejména její spojenci sdružení v NATO projevili bezvýhradnou solidaritu s napadenou velmocí. NATO se chtělo podílet na boji proti mezinárodnímu terorismu. Americká vláda však alianci nedala příležitost zúčastnit se jako instituce, jako vojenská organizace afghánské operace, a v případě příprav a vedení války proti Iráku ponechala NATO také zcela nepovšimnuto. S jedinou výjimkou své žádosti o přispění k ochraně Turecka. Mezi členy NATO mělo Turecko - vedle Británie - sehrát jako jediné důležitou roli v zajištění rychlého vítězství Spojených států ve válce. Ale Washingtonu se nakonec k úžasu všech nepodařilo přimět Ankaru k poskytnutí tureckého území jako nástupiště amerických jednotek k vybudování severní fronty v irácké válce.

Byla to vážná rána vojenskému plánu Spojených států. Jak vážná, to možná už ve chvíli, kdy čtete toto číslo Týdeníku Rozhlas, můžete sami posoudit. Ale turecko-americká neshoda měla také vážný dopad na NATO. Nejen proto, že Turci jako spojenci Američanů selhali - to "selhali" také všichni ti, kteří nereagovali na výzvu vstoupit do "koalice bojujících" -, ale také proto, že americká vláda, ve své snaze přesvědčit Turky ke spolupráci, se jejich členství v NATO vůbec nedovolávala. Bushova vláda zjevně nepovažovala NATO za argument vůči Turkům. A bohužel ani za vojensko-politickou platformu, v jejímž rámci by chtěla uskutečňovat své cíle. NATO samo nenalezlo do chvíle, kdy píšu tyto řádky, hlas, kterým by o válce s Irákem promluvilo jako společenství, jako organizace. NATO jako by neexistovalo. Nepromluvil ani jeho generální tajemník lord Robertson. Nanajde-li NATO vůli ke společnému postoji, kterým by manifestovalo svou existenci (aspoň tu!), bude první "vedlejší" obětí útoku na Irák.

Evropská unie je na tom o něco (možná o hodně) lépe. Je tomu tak proto,že není jen vojensko-politickým seskupením. Tím není vlastně skoro vůbec. Je především hospodářským a částečně i měnovým celkem. Je organismem, který vykonává jednotící vliv v širokém spektru oborů. Teď například se pokouší o vytvoření jednotného evropského justičního prostoru. Může být užitečnou evropskou organizací, i když její členové nedokáží mít k irácké válce společný postoj. Horší je, že nemají v této chvíli společný postoj ani k bezpečnosti a obraně vlastního (evropského) území. Ale právě fakt, že během irácké krize se Evropská unie kvůli neexistenci bezpečnostní a zahraniční politiky octla na okraji propasti, dává naději, že se její členské státy začnou vážně zabývat Achillovou patou, kterou má struktura, jíž svěřili budoucnost kontinentu a svou vlastní. (25. 3. 2003)