Určitě máte ještě v paměti drama z podzimu loňského roku. V moskevském Divadle Na Dubrovce tehdy čečenské komando drželo 800 lidí jako rukojmí - diváky muzikálu Nord-Ost, herce a zpěváky, personál divadla. Drama s nasazením speciální jednotky a použitím jedovatého plynu nakonec nepřežilo 129 lidí. Zdálo se, že to je konec muzikálu. Ale nebyl...

Cestu na Dubrovku jsem dobře znal. Jezdil jsem tam společně s ostatními novináři na konci října a už tehdy to nebylo příjemné natáčení. Tím spíš, že se hrdinou mých dvou reportáží stal mladý hudebník Saša Karpov, který drama rukojmích nakonec nepřežil. Jděte pak s tímhle pocitem do divadla na představení, které přineslo smrt 129 lidem. Nic na tom nezměnila ani neustále opakovaná informace, že obnovená premiéra muzikálu Nord-Ost se odehraje za výjimečných bezpečnostních opatření.

Detektory kovů a další přístroje hned ve vchodu do divadla rušily i nahrávací techniku. "Promiňte prosím, kabelku postavte tady a projděte bez ní," žádá člen ochranky divačku za mnou a dál vyzývá k otevření zavazadel. To samé jsem absolvoval také. Policistů bylo v divadle a kolem něj na dvě stovky, prostory prohledával pes, nenápadně vykukovali ostřelovači, v pohotovosti byly záchranky. Jenomže se ukázalo, že tady v Rusku se ještě pořád hodně věcí dělá sice s velkým halasem, ale lajdácky.

A tak jsem sice musel ukázat reportérskou tašku s technikou a zapnout i nahrávání minidisku, ovšem kdybych chtěl, mohl jsem pronést nejméně tři granáty a šišku výbušniny. Ochranka totiž prohledávala věci tak ledabyle, že ji vůbec nezajímal obsah čtvrté, vlastně největší kapsy tašky, ve které jsem měl fotoaparát a další příslušenství. Pochopil jsem v tu chvíli ještě jasněji, proč se mohlo vloni na podzim pohybovat nejen Moskvou, ale i divadlem několik desítek teroristů a nikdo z personálu a ochranky, byť mnohem skromnější, si ničeho nevšiml. Také proto se čečenskému komandu podařilo dojít až k momentu, kdy v muzikálu Nord-Ost začíná druhé dějství.

Zvuk letadla provází příchod herců a zpěváků v uniformách - jenomže tehdy to nebyli herci, ale členové komanda, kteří vtrhli na jeviště. A drama stovek rukojmích začalo. Přiznám se, že jsem při obnovené premiéře muzikálu moc nesledoval scénu na jevišti. Oči mi bloudily sálem a obrázek diváků na šedomodrých sedačkách se mi mísil s obrázky videonahrávek a fotografií z října. Sedadla byla tehdy červená, všude nepořádek, na některých spočívala bezvládná těla čečenských žen s otevřenými ústy a v záklonu - tak, jak je zastihla smrt. Možná to bylo i na mém současném místě - číslo 29 ve dvanácté řadě. O řadu dál byla tehdy uložena největší nálož, která měla zlikvidovat divadlo i diváky. Ale scéna končí a z těkajících myšlenek mě vytrhuje potlesk.

Herec Andrej Bogdanov prý dlouho nechtěl při zkouškách na obnovené představení navlékat na záda padák. Nemohl, měl psychický blok. Já také - tak jsem se ani nešel podívat na úplně nové orchestřiště, kde v době útoku teroristů byla latrína pro rukojmí a kde už nikdy nezasedne osm hudebníků z ochestru, také obětí dramatu. Hodně těžké to muselo být zvláště pro dětské členy souboru. Sláva Romanov, tehdy mu ještě nebylo dvanáct, se s pár kamarády stačil schovat. "Pochopitelně se lekl, běžel do maskérny, chtěl popadnout bundu a utéct, jenže se mu to nepodařilo," líčila mi o přestávce obnovené premiéry muzikálu těžké minuty života svého syna jeho matka. "Seděli pod stolem, mlčeli a vypnuli mobilní telefony," slyším další podrobnosti. "Po několika hodinách ho osvobodili členové skupiny OMON a v jednu v noci už vypovídal na policii," vypráví maminka Slávy Romanova.

Víc jsem ale už slyšet nechtěl. Vzpomněl jsem si na prosbu dcery, která zůstala doma sama: "Přijeďte hned, jak představení skončí!" Jeli jsme s manželkou domů. Vstupenky s číslem 29 a 30 do dvanácté řady moskevského Divadla Na Dubrovce patří k mým nejpodivnějším relikviím z práce zahraničního zpravodaje v Rusku.