V březnu roku 1930 natáčel Jára Pospíšil v Berlíně své první snímky pro český katalog gramofonové firmy Ultraphon, pro kterou pak jako firemní zpěvák nahrával až do konce čtyřicátých let. Z této série písniček, na nichž Pospíšila doprovázel německý studiový orchestr pod řízením kapelníka F. A. Tichého, jmenujme tituly Černá kukadla, Dopis děvčeti, Panenko neznámá či foxtrot F. A. Tichého na text R. Juristy Pojď jen blíž, uvidíš (... co já všecko umím, znám - těm nejkrásnějším hrám naučím tě. Pojď jen blíž, uvidíš věci krásné jako v snách, že umím hráti ve všech polohách. Ty nejhezčí sny se budou tobě zdát, že anděle na housle slyšíš hrát...). Zároveň pořídil sérii dalších nahrávek pro firmu Homocord (ve dvou humoristických scénách sekundoval Ferenci Futuristovi) a současně debutoval i jako filmový herec, když vytvořil malou úlohu tenoristy v německém filmu "Sensace", natáčeném tehdy v Berlíně v produkci firmy Ondra-Lamac Film.

Další snímky natočil Pospíšil ve stejné době ještě pro další německou firmu Artiphon, která je vydávala též na průzračných a ohebných gramodeskách z celuloidu značky Phonycord flexible - pro český katalog této firmy je nahrával také v Berlíně. Jeho putování mezi Prahou a Berlínem skončilo koncem léta roku 1930, kdy tento nadějný tenorista získal angažmá v operním souboru divadla v Olomouci.

Své olomoucké úspěchy popisuje Jára Pospíšil ve svých vzpomínkách dostatečně podrobně - připomeňme jen, že si zde zazpíval dokonce i s takovými operními hvězdami, jako byla sopranistka Ada Sari nebo tenorista Otakar Mařák. Počátkem roku 1931 si zde také poprvé zahrál v operetě - tedy v hudební formě, v níž později zaznamenával největší profesní úspěchy.

Než se budeme věnovat dalším osudům a gramofonovým nahrávkám Járy Pospíšila, zmiňme jednu humornou historku, kterou zde ocitujeme z jeho knihy vzpomínek: "V Olomouci jsem zažil i E. F. Buriana, kterému jsem s několika kolegy v jednom z olomouckých podniků statoval v činohře Chic-Bar. Stali se z nás na léta přátelé až do nešťastného okamžiku, kdy jsem ho viděl vystupovat z auta v plukovnické uniformě, přičemž se mu poněkud zapletla šavle mezi nohy - a já si neodpustil poznámku, která se ho zjevně dotkla..." (Zde stručné vysvětlení: E. F. Burian obdržel po roce 1948 od nového režimu nejen významnou funkci, ale i vysokou důstojnickou hodnost. Občas tedy neodolal a pohyboval se po Praze služebním autem v plukovnické uniformě včetně šavle.) Jde ale nejspíš o historku bludnou - stejný příběh, jaký ve své knize zmiňuje Pospíšil, totiž vyprávěl v jednom televizním pořadu v roce 2001 herec Svatopluk Beneš s tím, že se stal jemu - údajně proto si poté v Burianově divadle už nezahrál...

Pospíšil setrval v Olomouci tři sezóny, do poloviny roku 1933. Během této doby nazpíval řadu písniček pro gramofonovou firmu Ultraphon a také na gramodesky značek Kristall, Wuba a Triumph. Na tuto posledně jmenovanou etiketu gramodesek o průměru pouhých 20 cm nahrával pod pseudonymem J. Veselý.

V roce 1933 se Pospíšil oženil - na pouhých patnáct měsíců se jeho ženou stala Hana Vítová, která tehdy hrála v Osvobozeném divadle. Pospíšil byl angažován do pražské Velké operety, kde vystupoval po boku ostřílených operetních hvězd Slávky Tauberové, Hugo Krause, Antonína Holzingera či Jarmily Kšírové. Účinkoval mimoto i na různých kabaretních večerech s předními českými komiky, na čajích a večerech ženských obrázkových časopisů Pražanka či Hvězda, ale i na koncertech České filharmonie.

Jako filmová hvězda Pospíšil příliš nezazářil - skutečné role měl jen ve filmech U svatého Antoníčka, Klatovští dragouni a Manželka něco tuší, v epizodních rolích zpěváka se mihl ještě v několika dalších filmech. Mimoto se stal vůbec prvním českým zpěvákem, který se objevil na televizní obrazovce - v roce 1935 totiž navštívil světovou výstavu v Bruselu, kde dostal možnost zazpívat si v televizním studiu, z něhož tehdy pokusně vysílala francouzská televize.

V polovině třicátých let byl Pospíšil bezkonkurenčně nejpopulárnějším operetním milovníkem v Čechách. Jak sám uvádí, "...časopisy pro ženy a dívky, na jejichž obálkách jsem se objevoval v barevném vydání, ze mne všemi prostředky dělaly idol příslušnic slabšího pohlaví, noviny vnikaly do mého soukromí a náramně se staraly o to, ke které ženě právě cítím něžnou náklonnost, na reklamách jsem nabízel pyžama, boty a kdoví co všechno. Zkrátka stal se ze mne "miláček pražského obecenstva, jehož hlas jest nahrán na gramofonových deskách všech světových značek a denně slyšen v rozhlase...""

Jak jsme se již zmínili, natočil Pospíšil na gramodesky různých značek skutečně mnoho gramofonových snímků. Kromě již jmenovaných etiket nahrával ještě pro firmu Esta. Od počátku třicátých let ale natáčel hlavně na etiketu Ultraphon. Pro tuto značku nazpíval také mnoho snímků v duetech s H. Krausem, A. Holzingerem, J. J. Liborem, J. Mlejnkem, K. Veselským, R. A. Dvorským, J. Budilem, K. Vackem, O. Kovářem, D. Živojnovičem, R. L. Vašatou, M. Kohoutovou, K. Strnadovou, J. Vildovou, J. Kšírovou, S. Tauberovou, S. Grohmanovou, E. Pixovou, Z. Kabátovou, B. Svobodovou, Š. Petrovou, M. Zieglerovou, T. Lorelli, sestrami Skovajsovými, Allo-triem, Bajo-triem a pěveckým sborem Hlahol. Jeden duet nazpíval i s Hanou Vítovou (valčík J. Ježka na slova V+W Římské lázně).

Pospíšilovy nahrávky umisťoval Ultraphon i na své vedlejší etikety Telefunken, Artona a Selekton. Některé snímky pro tuto gramofonovou firmu mu vyšly též pod pseudonymem Jára Vít (nejspíš inspirovaným příjmením jeho první ženy).

Během protektorátu měl Pospíšil pro svůj "nearijský" původ určité potíže a od srpna roku 1944 byl až do konce války internován ve sběrném táboře v Bystřici u Benešova. Po válce se poprvé objevil na jevišti v roce 1946 v operním souboru Hudebního divadla v pražském Karlíně. Ve stejném roce nahrál na gramodesky malou sérii starších snímků s orchestrem Vl. A. Viplera, později natáčel desky též s orchestry J. Maliny, Sl. Macha, K. Vacka a F. A. Tichého a několik árií z klasických operet natočil za doprovodu Orchestru Svazu bojovníků za svobodu. Často vystupoval v rozhlase a absolvoval velké množství zájezdů po republice.

V roce 1968 byl jmenován zasloužilým umělcem, o rok později odešel do důchodu, ale přesto ještě nahrával na gramodesky značky Panton. Zemřel v únoru roku 1978.

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz