Když v neděli 17. března roku 2002 zemřel v rodném Hlinsku ve věku 87 let český básník Stanislav Zedníček, andělé samoty a ticha stáli nablízku. Nejen že se uzavřela podivuhodná umělecká cesta, ale básník jakoby z jedné skrytosti přestoupil do druhé. Zedníček patřil mezi největší samotáře české poezie 20. století, nikdy však na svůj osud nežehral - i ve svých verších jej přijímal jako dobrodružnou výpravu. A jeho život se skutečně ubíral křivolakými cestami - jak také jinak v Čechách v případě muže nebojácného, který své svědomí nezaprodal za literární kariéru jako tolik jiných psavců kolem něj. Stál stranou, v jobovské škarpě, ale právě z pohledu škarpy se pokoušel nahlížet smysl a směr cest. Nehledě na to, že nikoli asfaltová silnice, ale škarpa je plná života. Zedníček několikrát napsal, že básnická zkušenost se neobejde bez protrpění.

Výběr z básnické pozůstalosti Stanislava Zedníčka nese název "Fragmenty poslední ruky". Podle datace byl strojopis napsán na sklonku sedmdesátých let, ale v průběhu let devadesátých byl částečně přepracován a "dobroušen". Setkáváme se zde s charakteristickým Zedníčkovým rukopisem: soužití prostoty a expresivity, s výpovědí až deníkovitě holou a metaforicky strohou. Zápisy snů vystupují z příšeří spánku reliéfně a zařezávají se do skutečnosti, která tak nabývá přízračných obrysů. Najdeme tu také známé Zedníčkovy motivy: zápas se samotou, moc slova, svár bolesti a naděje, ducha a tělesnosti.

Oproštěnost posledních básní Stanislava Zedníčka však dýchá ještě něčím - vědomím, že naše životy ústí do blahoslaveného a soucitného Ticha, "lehounkého, bez výčitek a stínů". Jejich spodním proudem je tedy určitá vitální nepoddajnost, věrnost mrtvým předkům, zvnitřnělá senzitivita a mystický vhled. To vše mu jistě nebylo dáno zadarmo. Již samo motto, které si Stanislav Zedníček vložil do záhlaví tohoto souboru, je nanejvýš výmluvné. Pochází z pera francouzského romanopisce Georga Bernanose: "Problém života je problém bolesti."