Příběh korejského filmu Ostrov se odehrává ve stroze zařízených chatkách, ukotvených na ploše rozlehlého jezera, kam se stěhují milenci, chtějící zmizet před pátravými zraky okolí, i osamělí lidé, skrývající se před světem. Režisér Kim Ki-Duk nemá potřebu cokoli vysvětlovat, zaznamenává jen bezprostřední stav událostí, aniž by se zajímal, co předcházelo. Sledujeme vlastně jen střípky, povětšinou složené z pohledů na loďku, kterou dívka (mající své stanoviště v ubohém příbytku na břehu) své klienty dopravuje do jednotlivých chatek.

Dlouho převažuje princip mozaiky: například mladíka, jenž se ukáže být postavou ústřední, spatříme hned na začátku vyprávění, pozornost je ale věnována dění v sousedství. Kamera si zevrubně všímá lidí, kteří se v chatkách usazují. Výrazný je zejména motiv prostitutky, kterou přijíždí hledat její pasák, či policejní razie. Postupně se však rozevírá svérázný, navenek plachý milostný příběh mezi zmíněným mladíkem, o němž se dovíme, že nejspíš ze žárlivosti zabil svou milenku, a rozvažečkou klientů. Jejich vztah však překypuje naschvály, nevyslovenými vášněmi, očekáváním i umanutým jednáním, které nakonec vede k vraždám.

Na vyprávění zaujme výrazová askeze. Zdůrazněn je povlovný rytmus, odpovídající ztichlému plutí loďky a kolíbavému vlnění vodní hladiny. Dominuje motiv jezera, jednou se nořícího do chladné mlhy, jindy slabě nasvětlovaného slunečními paprsky. Patrné je omezení verbální složky: příběh se obejde téměř beze slov, natolik výmluvné a sdělné jsou obrazy, zpodobňující odevzdanou lidskou existenci, pohrouženou do opakujících se stereotypů, jejichž narušení nutně vede k osudovým následkům.

Divácky nejpřitažlivější zřejmě budou málokdy vídané výjevy sebezmrzačování rybářskými háčky, v důsledcích notně vykolejený způsob komunikace žádající o péči ze strany takto "oslovené" osoby. Pohled na mládence nehybně setrvávajícího s otevřenými ústy, v nichž trčí klacík, je stejně bizarní jako pozdější lovení háčků z dívčina klína a následné ovíjení vějířem. Groteskní stránka brutality se vybarvuje i v dalších scénách, zvlášť silně prostupuje téma dvojího vylovení téže ryby, z níž byly zaživa odříznuty pruhy nejchutnějšího masa...

Ostrov sugestivně vtahuje do vyprávěného příběhu, ale nezastře svou v lecčems odrazující výlučnost. Dosah výpovědi zůstává dosti omezený; režisér se soustředí převážně na různě poznamenané, snad až vyšinuté lidské existence vržené za hranice zločinu, aniž by se zahleděl na širší předivo sociálních kontextů, jež nechává pouze probleskovat. I když lze v tomto snímku odečítat i metaforické zpodobení povahových rysů vlastních asijské mentalitě, budeme jej nejspíš vnímat jako výlučný estetický objekt melancholického ladění, překvapující svými existenciálními náznaky a šokující přebujelým sadomasochismem.