Neděle 20. 4. 2003 Český rozhlas 2 - PRAHA
premiéra 20. dubna v 8.04, repríza 24. dubna v 0.04

Ve Vídni měli zase jednou smutek: Co to zas ti Češi vyvedli!. Dobrodiní vlády naší pomazané, habsburské, vážiti si neumějí a do příkopu z oken toho svého Hradu naše věrné politiky metati ráčí! Jenže kdybychom chtěli být puntičkáři, tak bychom museli konstatovat, že těch sedmadvacet českých pánů, kteří byli pro vzpouru proti Vídni za dva a půl roku nato popraveni na Staroměstském náměstí, nemluvilo většinou jinak než německy a sotva třetina z nich ovládala také češtinu.

Kupříkladu i proslulý stavovský generál hrabě Jindřich Matyáš Thurn, který vyprovokoval útok na Pražský hrad a vyhození místodržících z okna, byl Němec s italskými předky. Dokonce i profesor Karlovy univerzity a proslulý lékař Jan Jessenius, původem Slovák narozený ve slezské Vratislavi, uměl česky jenom pár slov a běžně kromě latiny hovořil německy. Celé to slavné české povstání proti císaři bychom mohli - zjednodušeně - definovat jako válku Němců protestantů proti Němcům katolíkům. Nazíráno na věc objektivně: vyhazování do šestnáctimetrové hloubky - to nebyla žádná legrace. Z toho, co víme, můžeme předpokládat úmysl zabít místodržící. Thurnovi a jeho spojencům se podařil husarský kousek: chtěli postavit váhající a nerozhodnou obec protestantských stavů před hotovou věc. Bylo to skutečně na poslední chvíli a ještě včas, než se stavovská opozice zhroutila.

Se jmény vykonavatelů rozsudku přichází na pořad otázka osob, které věděly předem o přípravách defenestrace, zamýšlí se ve své knize Staroměstská exekuce historik profesor Josef Petráň. Nejen sami místodržící, ale též valná většina shromážděných šlechticů se do poslední chvíle domnívala, že rozepře skončí jinak. Závěr ohromil vskutku všechny - s výjimkou organizátorů. Mnohý z přítomných by se nejspíš stáhl, kdyby znal cíl. Naplno to tvrdí Jáchym Ondřej Šlik v dopise z 2. března roku 1621. Thurn prý ho ráno před defenestrací napomínal, abych jen na Hrad mezi stavy šel, že to ještě prve zvažováno bude, zda se to státi má, nebo ne. Ale ten falešný a zlopověstný člověk mě a veliký houf i větší díl tu přítomných a nevinných pánů hanebně podvedl a zavedl... O tom, že by pan Šlik šel na Pražský hrad snad proti své vůli, lze s úspěchem pochybovat, je však zřejmé, že na poradě stavů v Zelené světnici nepadlo do poslední chvíle o defenestraci ani slovo. Jinak by se o tom Slavata, Martinic nebo Fabricius ve svých pamětech a zprávách určitě zmínili.

Martinic tvrdí, že Slavatu vyhazovali z okna Thurn a Šlik s několika dalšími, jménem neuvedenými osobami; na něj samotného pak že vztáhli ruku Vilém z Lobkovic, Jan Litvín z Říčan, Oldřich Vchynský, Albrecht Jan Smiřický a Pavel Kaplíř. Jak mohl Martinic vidět, kdo vystrkuje z okna jeho kolegu Slavatu, když už v té době ležel v příkopu? Jde o informaci z druhé ruky. A Slavata? Slavata opakuje jména těch, kteří vyhazovali Martinice. A zbývá ještě písař Filip Fabricius. Kdopak vyhazoval jeho? Jména nejsou tolik rozhodující. Šlo totiž o spontánní nápad několika mladíků, které vedl Smiřický a Thurnův důvěrník Ehrenfrid z Berbisdorfu. Fabricia shodili z okna jaksi mimo program. Nad plán. Popuzoval okolostojící, aby pamatovali, že vztahují násilně ruce na královské úředníky.Což vše sběhlo se téhož 23. dne měsíce máje mezi patnáctou a šestnáctou hodinou na celém orloji.